Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Pokud jste se běhu dlouho bránili a nyní jste si řekli: tak jo, dám mu šanci, tak vůbec neřešte, kolik byste měli uběhnout a jak rychle byste měli běžet.

Prostě se oblékněte, jako že jdete běhat. Běžte ven na půl či tři čtvrtě hodiny, chvilku jděte, chvilku běžte.

Tempo nechte řídit váš dech (abyste to byli schopni v pohodě, bez zalykání se, udýchat).

Tento čas v pohybu si naplánujte ob den. Vydržíte-li to měsíc, tak za něj zjistíte, že chodecké vložky jsou čím dál tím kratší a ty běžecké naopak čím dál tím delší, až jednoho dne zjistíte, že celou dobu běžíte.

Až přijde ten čas, tak ani pak neřešte: jak rychle a jak daleko bych měl běžet, aby to za něco stálo?

Tempo nechte řídit váš dech a vzdálenost nechte určovat vaši spokojenost, vaši radost z toho, že se hýbete, že je vám to příjemné, že vás to baví, že vás to naplňuje.

Budete-li to dělat tímto způsobem, budete schopni klidně jednoho dne uběhnout pět kilometrů, deset kilometrů, půlmaraton, maraton, sto kilometrů, či jakoukoliv vzdálenost, kterou si umanete a vše to uběhnete s radostí a stále vás bude běh naplňovat štěstím.

Pokud necháte, aby váš běh ať už od začátku, či kdykoliv později, určoval výkon, stane se pro vás běh jen dalším životním stresem a radost z něj pocítíte jen málo kdy.

Člověk se bojí všeho neznámého, bojuje s různými nemocemi. S těmi, které tu jsou s ním na Zemi po celou dobu, jen je dříve neuměl pojmenovat, i s těmi, které umí pojmenovat již dávno, ale proti nimž doposud nenašel lék, nebo lék našel, ale ony nějak zmutovaly a boj začíná znovu. Přitom největším nebezpečím pro člověka je HUBNUTÍ.

Jak jsem k tomu dospěl?

Prostým pozorováním.

Stačilo si uvědomit, kolik stránek se každý den popíše na toto téma. Člověk by si mohl myslet, že tenhle problém už by mělo mít lidstvo dávno vyřešený, když se mu v podstatě věnují skoro všichni.

O cukrovce, o rakovině, o chřipce, o moru toho určitě tolik nenapíšeme, ani se jim tolik nevěnujeme, jako hubnutí. A pořád jsme na začátku. Nejspíš proto, že to v podstatě žádný problém, žádná nemoc není, je to jen lidská nechuť si přiznat, že se raději bude trápit, než by přiložil ruku k dílu.

Taky o čem by si pak lidi povídali, že? A čím by se živili ti, kteří si dali boj s tloušťkou za celoživotní úkol? A je úplně jedno, zda stojí na straně těch, kteří předepisují na hubnutí všechny možné recepty, nebo těch, co je pak s menší či větší pravidelností při každé příležitosti porušují.

Myslíte si, že jednou lidstvo vymaže tuhle „nemoc“ z povrchu zemského, nebo jí bude dál úspěšně vykrmovat?

Někdo ty lidi rozhýbat musí. Aby mohli politici vůbec začít uvažovat o změnách nastavení sociálních a zdravotních systémů, protože tak, jak jsou nastaveny nyní, se nedají z dlouhodobého hlediska ufinancovat, musí přijít ten požadavek zdola.

Registruji, že v poslední době vzniká stále více iniciativ mluvících o tom, že jediným řešením je přivést lidi k co nejčastějšími pohybu. 

Ne ke sportu, ale k obyčejnému pohybu, prostě ukázat jim, že třeba obyčejná, nejlépe každodenní dvaceti, či třicetiminutová procházka je lepší a pro jejich zdraví prospěšnější, než ládování se léky na všechny možné neduhy.

Jasně, bude to ještě dlouhá cesta, než nás dole bude dost na to, aby to vyvolalo změnu v myšlení lidí a pak i politiků, ale pokud si budeme říkat, že teď není ten správný čas, jsou tu důležitější problémy, tak nejspíš už za pár let nebude co řešit.

Sociální a zdravotní systémy, nejen u nás, ale celosvětově se zhroutí a bude to takové tsunami, že současné zdražení energií, plynu a dalších komodit je proti tomu letní bouřka.

Takže přemýšlejme, ale hlavně začněme konat, dokud je čas. A protože já jsem zastánce pomalého, avšak vytrvalého pohybu, tak jsem se rozhodl s tím pohybem zespodu začít hned – a když to nezvládneme všichni spolu, tak nikdo.

Pandemie obezity

To, co se před pár lety zdálo jako velká fantazie tvůrců románů sci-fi, je dnes skutečností.

Když člověk před 20 roky potkal obézního člověka, byla to výjimka. V pondělí jsme s Danou při přestupu v metru obézní nebo s nadváhou počítali, a byla jich skoro polovina z těch, které jsme tam potkali.

To, jak rapidně stoupá počet obézních lidí, není jen jejich problém, ale velmi brzo bude problémem nás všech.

Obezita s sebou nese ohrožení cukrovkou, vysokým krevním tlakem, invaliditu způsobenou tím, že ti lidé brzy nebudou schopni sami chodit, rakovinu, cirhózu jater, psychické problémy…

Zvyšující počet lidí, kteří díky zdravotním problémům nemohou pracovat, je jen částí problémů. 

Dalším problémem je, že tito lidé nebudou schopní se o sebe plně postarat, tudíž budou potřebovat ošetřovatele. Co nastane, až počet lidí, kteří se o sebe nebudou schopni postarat, převýší počet těch, kteří se o ně postarat budou moci?

Kde vezmou firmy zaměstnance, kde vezme státní správa úředníky?

Roboti asi všechno neobslouží!

Nabízí se, že všechnu manuální práci budou dělat roboti, ale i ty musí někdo obsluhovat. A kdo bude plnit státní kasu (státní kasy)? Roboti plat nedostávají, tím pádem jsou osvobození od daní a placení sociálního a zdravotního pojištění.

Jak je vidět, hezky se ty problémy na sebe nabalují.

Přijde vám to příliš apokalyptické? 

Pokud se něco v myšlení lidí nezmění a lidé se nezačnou pravidelně hýbat, tak se to může stát docela brzy realitou.

Pro začátek nabízím dvě řešení:

1. Lékaři budou ke každému léku předepisovat adekvátních počet minut chůze, aby jim to za den hodilo alespoň 30 – 45 minut pohybu.
2. Můj roční tréninkový plán, který postaví na nohy i zaryté odpůrce sportování.

 Takže, řečeno s králíky z klobouku: vstávat a cvičit!

P.S. Omlouvám se, že tohle moje zamyšlení není moc pozitivní, ale to je prostě život.

Předcházet úrazům a přetížení dolních končetin je alfou a omegou rozvoje běžce. Když už k přetížení či úrazu dojde, je třeba přijmout a provést co nejrychleji taková opatření, která povedou k co nejmenším možným následkům. Tejping je jednou z velmi ceněných a dnes již hojně používaných forem prevence a to jak mezi vrcholovými, tak rekreačními běžci. Přes výše uvedené však přetrvává u většiny běžců a běžkyň spíše laický pohled na to, jak a kdy co tejpovat.

 Uvolněný (pružný) kotník neboli odborněji hlezenní kloub je z hlediska běhu velmi významným faktorem, ovlivňujícím, jak bude běžec schopný rychle běžet. Celá technika běhu spočívá v pružnosti (uvolněnosti) kotníku. Zároveň příliš uvolněný kotník s sebou přináší riziko asi nejčastějšího běžeckého zranění, kterým je výron kotníku. 

V případě „uvolněného“ kotníku se dostáváme k dalšímu paradoxu běhu.

V případě uvolněného kotníku jde o to, že kotník musíme mít pružný, aby byl schopný rychle reagovat na nerovnosti povrchu, změny směru, nevhodný došlap, a zároveň byl dostatečně pevný v tom, aby nevhodný došlap či rychlá změna směru neznamenaly vyhození kotníku. Jedním z nástrojů posílení a uvolnění kotníku je běžecká abeceda, rolování na Rollerech a tejping.

Ve všech třech případech se jedná o aktivní proces, i když se může někomu zdát, že při tejpingu je to spíše proces pasivní, kdy hlavní roli plní tejpování, ale to je omyl. I tejping je formou aktivního posilování, v jeho případě však velmi záleží na jeho provedení. 

Kotník (hlezenní kloub)

Úrazy kotníku, jak již bylo výše uvedeno, patří k nejčastějším běžeckým zraněním. I když se jedná o velmi častá postižení, nevěnují jim běžci a běžkyně mnohdy dostatečnou pozornost. Možná to vyplývá i z té četnosti, neboť čím častěji se něco v životě člověka vyskytuje, tím víc se na to pak člověk dívá jako na něco běžného, co není nutné brát až tak vážně. Blbé na tom je, že zranění kotníku, není-li jim věnovaná potřebná pozornost, dosti často mohou znamenat konec běžecké kariéry, nebo sportovní kariéry vůbec!

Výlet do anatomie kotníku

Hlezenní kloub je tvořen distální – dolní částí tibie (kosti holenní). Ta je nosnou tkání. Vnitřní kotník utváří právě tibie, zevní pak fibula (kost lýtková). Tyto kosti jsou spojeny ve „vidlici“ tibiofibulární syndesnósou. To je sice spojení pevné, ale při chůzi a běhu je pružné. Další kloubní plochu tvoří horní část talu (kosti hlezenní) tzv. trochlea. Stabilitu kotníku zajišťuje vazivový aparát, který tvoří kloubní pouzdro a postranní vazy.

Na vnitřní straně je to sval deltový, který je poměrně pevný, ale na zevní straně dochází dosti často k poškození vazů (lig. fibulotalare anterior, lig. fibulocalcaneare), neboť tyto bývají méně pevné a při podvrtnutí snadno praskají. Jejich nedostatečným léčením a hlavně doléčením vzniká nestabilita kotníku. Ta pak vede k poškození chrupavek kotníku, což se projevuje bolestí, opakovanými zvětšenými náplněmi kloubu a následně omezením tréninkové a sportovní činnosti.

Natažení vazů kotníku

Nejčastější diagnosou úrazu kotníku je podvrtnutí. Dochází k němu nadměrným pohybem mimo osu, čímž vznikne tzv. natažení vazů (distenze). To je možné považovat za první stupeň, kdy ještě není porušena zevní struktura ani pevnost vazu, ale dochází k drobným (mikroskopickým) trhlinkám, které se zhojí jizvou.

Příznaky natažení vazů kotníku

Otok a bolestivost zevní strany kotníku, které limitují jeho pohyblivost.

Léčba natažení vazů kotníku

Předně je nutné co nejdříve ukončit běh nebo sportovní činnost, při níž k natažení vazů došlo. Zaledovat postižený kloub, přiložit elastickou bandáž a umístit nohu do zvýšené polohy. Od druhého dne mazat kostivalovou mastí. Zatěžovat je možné při fixaci elastickým obinadlem nebo pevnějším typem bandáže od 4. dne, resp. po opadnutí otoku.

Částečné přetržení vazů kotníku

Za druhý stupeň poškození kotníku se považuje částečné přetržení vazů (parciální ruptura), kdy je struktura vazu narušena, ale vaz není ještě zcela přetržený. Postižený při došlapu pocítí (a dost často i uslyší) rupnutí. Při tomto stupni dochází i k poškození kloubního pouzdra, které je protkáno cévami.

Příznaky natržení vazů kotníku

Velká bolestivost v oblasti zevního kotníku a v místě před ním, vznik poměrně silného a velmi rychlého otoku v místě poškození a častý bývá i krevní výron (hematom). Ten se projeví promodráváním (modřina). Toto znamení je důležité pro rozlišení, zda máte vazy v kotníku „jen“ natažené, či už natržené.

Léčba natržení vazů kotníku

Pokud si vazy v kotníku natrhnete, nejspíš vás ani nenapadne běžet dál, a i kdyby vás to čirou náhodou napadlo, tak na to rychle zapomeňte. Jakmile se dostanete domů, kotník zaledujte a stáhněte elastickou bandáží. Každopádně je nutné co nejdříve si dojít na odborné vyšetření, rozhodně si nemyslete, že to přejde. Počítejte také, že tak 3 – 4 týdny vám bude nohu „krášlit“ sádra nebo zinkový obvaz. Po sundání sádry či zinkového obvazu počítejte ještě dalších pár týdnů s rehabilitací a pomalým zatěžováním, takže pokud si natržení vazů kotníku „nadělíte“, vězte, že do formy se vrátíte nejdříve za půl roku. Je to kruté, ale je lepší si nalít čistého vína hned, než přemýšlet, že by to možná šlo nějak urychlit.

Úplné přetržení vazů kotníku

Nejhorším případem poškození kotníku je úplné přetržení vazů kotníku (totální ruptura vazů). Při ní dojde již k porušení stability kloubu, dochází k výraznému poškození kloubního pouzdra i k poškození chrupavek. Prostě masakr!

Příznaky přetržení vazů kotníku

Příznaky jsou v tomto případě stejné jako u částečného přetržení vazů kotníku, jen na první pohled daleko masivnější.

Léčba přetržení vazů kotníku

Běžec či běžkyně by se měli chovat stejně jako v případě natržení vazů kotníku. Co je důležité si uvědomit však je, že vazy by měly být sešity do 24 hodin od jejich přetržení a následně fixovány. Není-li úraz odoperován, je nutné zklidnění sádrovým obvazem. Tato fixace pod koleno by měla trvat 6 týdnů. Posléze se pak přistupuje k postupnému zatěžování s tejpem. Při bolestech či otoku po sundání sádry je vhodné používat masti či gely.

Chronické poškození kotníku

Při neléčeném přetržení vazů dochází k uvolnění postižených tkání, k jejich nedostatečnému vyživování a následnému přechodu do chronického stádia. V něm je pak kotník velmi nestabilní a vždy stačí málo, aby se vyhodil – prostě jej nemá co držet.

Příznaky chronického poškození kotníku

Nestabilita kotníku se projevuje podklesáváním (v kotníku), poměrně velkou bolestivostí a celkovou nejistotou pohybu. Zvyšuje se opotřebovanost chrupavek následovaná tvorbou osteofytů (nárůstků) a obroušením chrupavky (artrózou). Vyústění všech těchto změn se projeví v konečném důsledku výraznou bolestivostí těžko ovlivnitelnou léky.

Je-li nutné znehybnění fixací sádrou, dochází k vychudnutí svalů (platí pro všechny případy, kdy je použita k fixaci sádra) postižené dolní končetiny. Je proto třeba v tomto období využívat tzv. izometrické posilování svalů, které jsou v důsledku imobilizace v nečinnosti. Jde o zapínání svalů lýtka s výdrží 10 – 15 sekund. Dále je nutné protahování a napínání stehenních a zádových svalů, které v době, kdy běžec nemůže běhat, též ochabují, čímž jej pak limitují v ostatních činnostech.

K protahování a napínání všech svalů je vhodné (a to nejenom v době rehabilitace výše uvedených typů úrazů, ale obecně i jako prevence v době, kdy jsou běžec či běžkyně zdraví a v plné formě) rolery. 

Návrat k běhání vám umožní i jiná pomůcka, a tou jsou běžecké hole. Ostatně běhání s holemi bylo původně vymyšleno právě pro situace, kdy nemůžete pořádně chodit, natož běhat, abyste bylo možné přenést váhu, jíž jsou zatěžovány dolní končetiny, alespoň částečně na končetiny horní.