Únava. Pokud se naučíte stejně citlivě reagovat na signály svého těla, jako reagujete na to, co se děje kolem vás, budete mít vyhráno. Pokud ne, pak tělo má pro tuto příležitost na vás přichystán jeden stav, který v žádném případě nemůžete nepostřehnout. Únavu!

Únava nás chrání před vyčerpáním. Neplatí to jen pro případy, kdy budete provádět některou z pohybových aktivit, ale obecně v životě vůbec. Je lepší včas přibrzdit a jít chvíli krokem, rozvážit si pečlivě další postup, než zbytečně hazardovat a myslet si: „Mne nic neporazí.“ Ve chvíli, kdy vám vlastní organismus vypoví službu z  toho důvodu, že jste dříve nereagovali na signály SOS, které vám posílal, už je většinou pozdě. 

Je třeba si uvědomit, že únava slouží našemu tělu k tomu, aby si zabezpečilo dostatek energie pro činnost srdce, mozku, svalů, všech vnitřních orgánů (bazální metabolizmus). Tedy všech orgánů, které potřebujete pro svůj život a pro svou práci.

Také je třeba si to uvědomit zejména ve chvíli, kdy budete v důsledku únavy sahat po lécích, abyste únavu potlačili či zahnali. To je totiž nejrychlejší způsob, jak si zadělat opravdu na pořádný problém.

Příčiny vzniku a projevy únavy

• vyčerpání energetických rezerv (např. nedostatek vody nebo glykogenu)
• nahromadění odpadních látek
• metabolické změny v tkáních (např. vyčerpání zásob vápníku ve svalech)
• změny v nervovém systému (způsobené např. přehřátím)

Únavu je téměř vždy možné odstranit dostatečně dlouhým odpočinkem, protože organismus má velkou schopnost regenerace. Trvání regenerace je však možné zkrátit využitím dalších přirozených mechanismů:

• dostatek kvalitního spánku – místo, lůžko, poloha při spánku, odhlučnění
• odpovídající výživa – frekvence a složení
• dostatek vhodných tekutin – doplnění iontů
• aktivní pohyb – jiný typ pohybu např. protahování

Sport a nachlazení, jak se to rýmuje

PAMATUJTE SI, POKUD KVŮLI NEMOCI ČI NACHLAZENÍ VYNECHÁTE TRÉNINK, NEZNAMENÁ TO KONEC SVĚTA!.

Ti z vás, kterým už pohyb přirostl k srdci, se už nejednou ocitli v situaci, kdy se po zdravotní stránce necítili dobře. Pobolívala je hlava, měli ucpaný nos nebo je škrábalo v krku. Současně však měli pocit, že by zvládli několik kilometrů. Jak se v takové situaci zachovat? 

Máte „podlehnou“ a dát si pauzu, nebo si můžeme jít bez jakýchkoliv starostí o své další zdraví zasportovat? 

Zatímco při onemocnění se zřetelnými příznaky, kdy se cítíte velmi zle a ani vás nenapadne uvažovat o tréninku, je situace jednoznačná, při lehčím průběhu infekce respiračního systému není rozhodování až tak jednoduché. Výkonný sportovec se obává nesplnění tréninkového plánu a stagnace výkonnosti, pohybově aktivní jedinec nechce zase přijít o příjemný zážitek z vyjížďky na kole, z plavání, proběhnutí či jiné oblíbené tělesné aktivity. 

Zkušenosti ukazují, že v případě lehkých forem prochladnutí může mít pohybová aktivita příznivé účinky. Uvolní se ucpaný nos, zpříjemní nepříjemný pocit z „těžké hlavy“, podpoří odkašlávání a pročistí dýchací cesty bez toho, aby se zhoršil průběh prochladnutí, případně prodloužila délka jeho trvání. 

Z praktického hlediska je často třeba rozlišit, zda jde o lehkou formu, kdy sportování může působit příznivě, a onemocněním, při němž je tělesné zatížení nevhodné, či dokonce nebezpečné.

Pokud budete mít pocit, že by vám pohyb mohl pomoci, případně se nedokážete vyrovnat s myšlenkou, že vynecháte trénink, všimněte si nejprve bližších příznaků. Pokud jsou lokalizovány „nad krkem“, (ucpaný nos, kýchání, pocit těžké hlavy, škrábání v krku), průměrná tělesná námaha by neměla vést ke zhoršení. Ale i zde je třeba zachovat nejvyšší opatrnost. Zatížení by mělo být zpočátku mírné (přibližně poloviční intenzity). Pokud po 10 minutách cítíte zlepšení, můžete úsilí mírně zvýšit a trénink dokončit. V opačném případě je třeba zachovat zdravý rozum a trénink přerušit.

Trénink je v každém případě třeba odložit, pokud jsou příznaky onemocnění lokalizovány i „pod krkem“. K takovým projevům patří zejména svalové bolesti (pocit rozlámanosti), zimnice, dráždivý kašel, zvýšená teplota, zvracení, nebo průjem. Tělesná námaha v těchto případech přinejmenším zvýrazní symptomy a zvýší dehydrataci. Mnohem závažnější však je zbytečné zvýšení rizika na postižení srdečního svalu, tzv. myokarditidy, které může mít závažné, v extrémním případě až fatální následky. 

V takové chvíli je třeba si položit dvě otázky:

• Má takové „sportovní násilí“ skutečně nějaký smysl, nebo organismus, který už beztak bojuje s infekcí, je třeba ještě vystavovat nadměrné tělesné zátěži? 
• Může být trénink v takovémto stavu natolik kvalitní, aby vedl k pozitivním adaptačním změnám, především pokud jsou v důsledku oslabení organismu snížené samotné výchozí podmínky pro regenerační procesy?

Pokud na několik dní vynecháte trénink, určitě to nebude znamenat konec světa. Naopak v tomto případě je mnohem vhodnější poskytnout organismu dostatečný čas na regeneraci, než ho „dorazit“ náročným zatížením ve stavu oslabení a dostat ho do stavu, z něhož se bude dostávat další cenné dny či týdny.

Po těžší respirační infekci s horečkovitým průběhem je možné se vrátit k tréninku až po úplném odeznění příznaků. Existují i konzervativnější názory, podle nichž by se měla doba rekonvalescence prodloužit o každý den onemocnění, v němž horečka přesáhla 38 stupňů. 

Při rozhodování, zda s akutní respirační infekcí sportovat nebo ne, je potřeba brát v úvahu i další faktor, a sice riziko šíření infekce. Především pokud trénujete ve větších kolektivech, je rozumnější zůstat po dobu infekce v izolaci.

Připravujete se poctivě, trénujete kvůli závodům, chcete jich stihnout co nejvíce, skvělý mix na to, abyste si způsobili nějaké zranění. Když si vezmete prášek proti bolesti, tak se to dá snést, je to dobrý nápad, nebo byste měli risknout, že bolest bude taková, že budete muset ze závodu odstoupit.

Lékaři varují před tím, brát preventivně před sportovním výkonem léky proti bolesti. Proč?

Je to proto, že když si vezmete před během nebo jakoukoliv jinou pohybovou aktivitou lék proti bolesti, ničemu tím nepomůžete, ale naopak ještě si uškodíte. Všechny běžné léky proti bolesti jsou na bázi kyseliny acetylsalicylové (starý známý Aspirin). 

Tyto léky (Diclofenac, Ibuprofen, Naproxen nebo Paracetamol) potlačují tvorbu prostaglandinu. Tento hormon se v těle tvoří při zatížení a chrání životně důležité orgány mimo jiné tím, že vyvolá bolest. Když ho těmito léky vyřadíme z provozu, mohou být vnitřní orgány vystaveny většímu zatížení než je zdrávo a mohou být poškozeny. 

Sportovní výkon již sám o sobě představuje v mnoha ohledech pro organizmus zátěž. Když třeba běžíte, znamená to, že tělo přednostně zásobuje krví svaly a méně pak například ledviny a střeva. To činí střevní sliznici propustnější pro škodlivé látky, které vznikají při trávení (jež se vyskytují v obsahu střev) a k tomu je třeba ještě připočíst otřesy orgánů způsobené během či poskoky. Je mnoho běžců, u nichž byla zjištěna krev ve stolici nebo v moči. 

Zvyšují léky proti bolesti riziko poškození vnitřních orgánů

Odborná studie, v níž se šetřil vliv preventivního užívání léků proti bolesti na stav vnitřních orgánů, prokázala, že u maratonců, kteří si preventivně vzali lék proti bolesti, vzrostl výskyt následujících zdravotních problémů 5 – 10x: 

• Krvácení do žaludku nebo do střeva
• Problémy s ledvinami nebo s krevním oběhem

Ve skupině, která nebrala žádné prostředky proti bolesti, se neobjevilo žádné krvácení do ledvin, zatímco ve skupině, která je brala, to bylo zjištěno ve více než 60 případech. 

Jak se rozhodnout

Rozhodně před a během běhu nebrat žádné léky proti bolesti. Když budete dodržovat správný pitný režim::: a vyrovnáte ztrátu minerálů, můžete si vzít Ibuprofen (400 mg) nebo Diklofenac (25 mg) proti svalové horečce nebo bolesti kloubů. Samozřejmě v případě, že nemáte žádné kontraindikace. Vždy se přiklánějte spíše k nižšímu dávkování těchto léků, většina lidí má totiž sklon k nadužívání, přičemž postačí polovina dávky, kterou si berou.

Mnoho lidí má za to, že Aspirin je neškodný, mohou si tedy běžci pomoci jím?

Bohužel ne, protože kyselina acetylsalicylová již v malém množství snižuje srážlivost krve a to po dobu několika dnů. To může být problém tehdy, když si běžec způsobí nějaké zranění (nyní již nemluvíme jen o vnitřních orgánech). 

Není vhodné užívat ani smíšená analgetika, a to z toho důvodu, že jejich vedlejší účinky se sčítají – a to znamená více rizik pro zdraví běžce obecně.

P.S. Běhat pod prášky a zraněný je stejná šílenost jako běhat s býky.

Běh je dovednost stejně jako psaní. Psát se učí člověk ve škole, běhat ne, přesto když delší dobu nepíšete rukou, vykazuje vaše písmo stejnou krkolomnost, jako váš běh, když delší dobu neběháte!

 Běh je dovednost, s níž se člověk rodí, ale kterou, když ji přestane používat, zapomíná. S během se to má stejně jako s psaním, schválně – pokud jste přestali před delším časem psát rukou, zkuste to a porovnejte s tím, když jste psali běžně. Nejspíš budete překvapeni, jak je to písmo najednou krkolomné. Stejnou krkolomnost (ne-li přímo o zlom krk) po čase vykazuje i váš běh.

 Běh má blahodárné účinky. Prospěje vašim nohám. Je však velice užitečný i pro zemi. Dodává jí pocit potřebnosti. – Charles M. Shulz.

Proč bychom měli běhat bosí – zamyšlení nad knihou Bosé běhání

Kniha Bosé běhání se může stát stejnou biblí pro běžce, jako se jí stala kniha Born To Run, i proto, že se v ní dosti zevrubně mluví proti běžeckým botám v tom smyslu, že jsou to hlavně ony, které jsou příčinou zranění běžců a běžkyň, přičemž by je měly před těmito zraněními (jak je deklarováno jejími výrobci) chránit. Tyto argumenty mi přijdou stejně slabošské, jako když někdo svaluje to, že má v životě smůlu, na vše, na všechny okolo, přičemž on dělá všechno tak, jak se má.

Říkat, že za běžecká zranění mohou běžecké boty, přičemž všechny házet do jednoho běžeckého pytle, je stejně alibistické, jako říkat, že nemůžu být nikdy štíhlý, protože rád jím. 

Naštěstí kniha Bosé běhání neútočí jen proti botám, ale také říká, že na vině je též špatný běžecký styl. Na němž se však technické boty velmi podílejí, neboť člověku sice umožňují (pokud chce a pokud ví jak) běhat správně, na druhou stranu v nich člověk získává pocit (živený argumenty jejich výrobců), že když bude běhat jako Frankenstein, technické boty mu to odpustí. Ano, boty mu to odpustí, ale jejich tělo to odnese!

Proč Bosé běhání tak pitvám

Pitvám ho proto, že je to skutečně skvělá kniha. Kniha, která si zaslouží největší pozornost všech běžců a běžkyň. Zároveň bych byl ale nerad, aby si lidé přečetli jen úvodní statě a pak už ji jen přelétli očima, protože nemají čas číst a zamýšlet se nad všemi informacemi 318 stránek faktického textu. Nechtěl bych, aby si odnesli jen informaci, že mají běhat bosí a našlapovat na bříška (našlapovat znamená první kontakt se zemí a ne, že nedovolíte noze zapojit patu), protože tohle poselství tato kniha sice nese, ale není to její jediné poselství. To hlavní poselství knihy je návrat člověka k Zemi a k sobě samému, v tom smyslu, že nemá bezduše přebírat vše, co se mu kde předkládá, ale má nad tím přemýšlet, třeba při dlouhých a pomalých výbězích do přírody, kdy je jen sám se sebou a kolem něj proudí život v té nejčistší podobě.

A nyní zase zavítáme na stránky Bosého běhu:

Běh s mírnými versus prudkými dopady

Nejvíc nervových zakončení na lidském těle se nachází na chodidlech, podobně na tom jsou už jen ruce a genitálie. Účelem existence těchto zakončení není, aby nás někdo mohl lechtat. Mají nám pomáhat a chránit nás. Když běžíme, naše nohy přirozeně touží „cítit“, co se děje. Dává jim to možnost se okamžitě přizpůsobovat různým vlastnostem povrchu.

Jenže když běžíme v odtlumených botách, schopnost chodidel vnímat povrch ubíhající pod nohama (botami) se značně snižuje. Automaticky tak dopadáme na zem velice prudce jenom proto, abychom kompenzovali to, že necítíme zemi přímo. 

V zásadním článku, který změnil můj život (život Michaela Sandlera, autora Bosého běhu) vysvětluje chirurg-ortoped Joseph Francioni problém takto: Při běhu naboso dopadají na zem jako první bříška chodidel, která okamžitě vysílají do míchy a mozku signály o síle dopadu a smyku, přičemž naprostá většina podnětů pochází z kontaktu pokožky s nerovnostmi povrchu. Pokud kontakt narušíte přidáním tlumící vrstvy, obelžete tím jinak spolehlivý systém a donutíte jej sílu dopadu podcenit. Zvýšíte-li tloušťku boty v oblasti paty, obutému běžci nezbude než došlápnout na ni. A když tlumení dokonale připoutáte k noze pomocí chytře navržených tkaniček a zabráníte tak smýkání, ještě více tím systém pohlcení nárazů zmatete. „Odvděčí“ se vám tím, že dopadnete o to prudčeji v zoufalém pokusu promáčknout tlumení a „ucítit“ podložku.

Toto chování ještě zhoršuje přesvědčení šířené reklamou, totiž že superdrahé boty poskytují superochranu. Běžci a běžkyně pak mají pocit, že mohou vesele dupat a nárazy za ně absorbují boty. 

Jeden článek v časopise Nature odhaduje, že běžec s botami dopadá na zem 2x – 3x prudčeji, než bosý, což vysvětluje, proč má drahá obuv na svědomí větší procento zranění než méně tlumená (já dodávám: než dostatečně pružná, neboť jen v tlumení to není). Čím více je tlumení, tím více se podvědomě přizpůsobujeme větší silou došlapu a tím více důvěřujeme tomu, že nám náraz neublíží.

Ve skutečnosti však opakované prudké dopady představují hrozivou zátěž pro naše kotníky, kolena, kyčle i svaly na nohou. Kumulace mikrotraumat, jimž své tělo vystavujeme, vede k únavovým zlomeninám, plantární fascitidě a celé plejádě dalších zdravotních komplikací, které ročně vyřadí na nějakou dobu z běhu až dvě třetiny všech běhajících.

Běh přes špičku versus běh přes patu

Pokud běžíme bez bot a se správnou technikou (já dodávám: běžet správně můžete i v botách), přistaneme nejdříve na bříško chodidla. Díky tomu se síla každého kroku rozptýlí do vazů, šlach a svalstva. Všech 28 kostí našich chodidel v harmonické spolupráci se svaly ztlumí náraz a zapruží zpět. Tato obrovská „pružina“ je jedním z největších zázraků lidského těla.

Běžecké boty však bývají obvykle vybaveny výrazně odtlumenou patou. Náš mozek se tak nechá zmást úvahou: „Přistanu na patě, je to nejbezpečnější.“ Opak je pravdou. Kost patní je skvěle stavěna pro chůzi, skvěle pomáhá udržet rovnováhu v jakémkoliv terénu, ale když dojde na běh, naše tělo není uzpůsobeno ji využívat. Pokud patu zapojíme, přicházíme tím o přirozenou „pružinu“ charakteristickou pro běh přes špičku.

Místo toho se při přistání na patě otřes z nárazu šíří přímo do kotníků, kolen, kyčlí, zad a krku. Je to jako kdyby narážela kost na kost; jakmile otřes projde botou, už není nic, co by jej mohlo zastavit.

Zde si dovolím s Michaelem polemizovat. Respektive s tím, jak je výše popsán došlap, přičemž to vypadá, že byste při běhu neměli patu vůbec zapojit. Já tvrdím, a vyplývá to pro mě i z výše popsané funkce paty při chůzi, že stejně tak u běhu má pata stabilizační charakter, takže po dopadu na bříško automaticky dokončíme celý došlap zapojením paty (došlap tím stabilizujeme, přičemž uvolníme zapojené lýtkové svaly a hamstring, načež se volně překulíme přes celou plochu chodidla a podle rychlosti, jíž běžíme, zakopáváme). Ostatně, když se podíváte na ukázku běhu Michaela na straně 94, jasně uvidíte na prostřední části fotografie, že patu do běhu zapojuje!

Přirozený běh versus špatná běžecká technika

Malé děti běhají (nebo alespoň doma by měly) bosky. Skotačí po bříškách chodidel, neustále jsou v náklonu a nechávají gravitaci zastat většinu práce. Zkuste pak dítěti nazout boty a sledujte, co se bude dít. Dítě se rázem promění v zakrslého Frankensteina, bude chodit neohrabaně jako robot a vrávoravě se bude snažit udržet ve vzpřímeném postoji. Kam se podělo to lehké čiperné tancování po bříškách? Ztratilo se, neboť boty spoutaly dětská chodidla do nepřirozeného postavení – a spolu s nimi znemožnily i přirozený běžecký krok.

Jak bych měl rozeběhnout půlmaraton a jakým tempem pak následně běžet, pokud chci zaběhnout daný čas?

Jak se rozcvičit před půlmaratonem

Pokud běžíte některý z půlmaratonů ze série Run a nepatříte mezi ty šťastnější, tedy ty , co stojí na startu v prvních řadách, tak vám rozcvičení vám moc nepomůže, neboť pak stáním v davu zase ztuhnete. Před menšími maratony je dobré se rozcvičit podle návodu v úvodní fotce.

Jaké tempo zvolit po stratu a jak půlmaraton běžet

Chcete-li/připravovali jste se, že ½maraton zaběhnete za určitý konkrétní čas, vyběhněte ze začátku o deset vteřin pomaleji, než je tempo, které jste natrénovali, abyste tento svůj cíl splnili. Tímto tempem běžte zhruba první tři kilometry. Nešilte, nestrkejte se v davu, nezávoďte, nevydávejte zbytečně energii, nestresujte se, když se zrovna před vámi zavře dav a vy nebudete moci nikde proklouznout dopředu. 

Po třech kilometrech přejděte plynule, ne nějak skokem, do vámi důvěrně známého tempa a tím pokračujte do desátého kilometru. Po desátém kilometru zase plynule zvyšte tempo o 5 vteřin. Takto, pokud se vám poběží v pohodě, pokračujte do sedmnáctého kilometru. Po sedmnáctém kilometru, když budete v sobě cítit sílu, můžete zase zrychlit o dalších 10 – 15 vt na kilometr. No a pokud budete mít na dvacátém kilometru ještě rezervy a budete cítit energii, předveďte přihlížejícím davům stupňující se, dlouhý finiš.

Pro představu a lepší orientaci v závodě jsem pro vás spočítal, na jakých časech byste se měli zhruba pohybovat v mezičasech, abyste byli schopni dosáhnout požadovaného výsledného času.

Rady do předpůlmaratonského týdne

Deset tipů na týden před půlmaratonem

Uštvat se umí každý trouba, platilo to dříve a platí i dnes. Na druhou stranu zase neplatí, že by se člověk dostal do formy tím, že se bude válet na pohovce a cpát se jedním hambáčem za druhým a zalévat to litry Coly. Míní se tím rozumné dávkování tréninkových dávek a odpočinku, přičemž odpočinek ve sportovním tréninku neznamená vždy klid, ale spíše odpočinek aktivní.

Lenochodi kontra blechy

Obecně můžeme lidi rozdělit na dvě skupiny. První skupina jsou lenochodi, tedy lidé, kterým děsně dlouho trvá, než se vůbec rozhýbají k nějaké fyzické aktivitě. Druhá skupina, blechy, jsou pak lidé, kteří se naopak neumí zastavit. Hodně blech je mezi lidmi provozujícími vytrvalostní sporty, kteří systematicky vyškrtávají ve svých tréninkových plánech dny volna nebo snížené pohybové aktivity, neboť mají zato, že to je cesta, jak být v dalším závodě rychlejší a vytrvalejší. Ó, jak se mýlí! Sportovní medicína již dávno prokázala, že je třeba na lékárnických vahách vážit a našemu tělu dávkovat tu správnou aktivitu ve správné intenzitě. Stejně tak i dny, kdy je třeba regenerovat, což samozřejmě nemusí znamenat vždy odpočívat, ale vždy to znamená nižší intenzitu! 

V našem těle se pořád něco děje

V našem těle neustále probíhá spousta procesů, kdy se něco odbourává, buduje, transportuje, opravuje. Tělo není nikdy v klidu, dokonce ani v době, kdy si dáváme šlofíka. Všechny tyto procesy mají za úkol zajistit, aby v našem těle všechno vypadalo tak, jak má a všechny životní procesy probíhaly v součinnosti a vzájemné harmonii. Během běhu v těle převažují odbourávací procesy:

• svaly pracují
• srdce tluče rychleji
• dýchání zajišťuje přísun kyslíku a odvod oxidu uhličitého
• metabolismus běží na plné obrátky, aby tělo bylo zásobeno energií

No a najednou jsou zásobárny prázdné, svaly se unaví a běh je stále namáhavější. Při ztrátě tělesných tekutin prostřednictvím potu a dýchání se rozhodí hospodaření s vodou, vazy a šlachy začnou trpět mikroprasklinkami – ale přestože se toto všechno při běhu děje, tak běhání není nezdravé, protože naše tělo po doběhu spustí regenerační a opravné procesy, které mají za úkol všechny napáchané škody opravit.

Příprava na další trénink

Celý vtip správného tréninku tkví v tom, že nejen že naše tělo dokáže pomocí regeneračních a opravných procesů dosáhnout původního stavu, ale dokáže dokonce vybudovat všechny systémy lepší – výkonnější, než byly předtím. 

• Zásobárny energie nejen doplní, ale naplní je o něco více, než byly předtím
• Pro lepší zásobení krve rozšíří krevní řečiště o další kapiláry, jimiž bude moci přivádět krev do pracujících svalů, zvýší se množství protékající krve
• Opravené svaly budou silnější a pružnější

Tyto mechanismy označují sportovní vědci jako princip superkompenzace: Tělo nejenže dokáže vyrovnat následky předchozího zatížení, ale ještě jej dostat nad původní úroveň. Tělo to nedělá z důvodu, že by se nám chtělo zavděčit, ale v podstatě jako svou vlastní ochranu před tím, než mu opět naložíte. Toto vše, tyto procesy v těle mohou probíhat jen tehdy, když tělu poskytnete také dostatečný čas na regeneraci. Z tohoto pohledu byste měli brát regeneraci jako přípravu na další sportovní výkon – a při tom byste měli své tělo pokud možno maximálně podpořit. Obráceně se na to můžete podívat tak, že pokud regeneraci zanedbáváte, tak vaše výkonnost buď stagnuje, nebo dokonce klesá – tělo prostě nemá energii ani čas na svou prostou obnovu, natož na výstavbu něčeho vyššího. 

TU ENERGII I ČAS, KTERÉ BY MOHLO TOMUTO VĚNOVAT, VY UTRATÍTE PŘI TRÉNINKU!

Délku a charakter regenerace nejde obecně stanovit, je to čistě individuální záležitost. Čím vyšší je základní vytrvalost a čím mladší je organismus, tím méně času potřebuje člověk pro regeneraci. Je však nutné brát ohledy na celkové zatížení běžce, přitom je třeba nejen počítat s vlastním tréninkem či výkonem v jiných druzích sportu, ale je třeba brát ohled i na pracovní vytížení (stres), rodinné záležitosti, celkové zdraví, případná zranění…

Jak dlouho trvá, než se tělo po závodě zcela zotaví

Doba opravy svalových buněk, znovuvybudování svalových vláken, uvedení do rovnováhy enzymového, imunitního a hormonálního systému, zotavení kloubů, vazů a šlach, trvá po maratonu 3 – 6 týdnů, po ½maratonu přibližně 2 týdny, po desetikilometrovém závodě zhruba týden. 

Natankování se děje ve třech fázích

První fáze regenerace

začíná přímo po tréninku nebo závodě a trvá několik hodin. Důležité je v této době vyrovnat úbytek tekutin a naplnit vyprázdněné zásobárny energie. K doplnění tekutin je možné doporučit vodu, případně obohacenou o rozpuštěné minerály a vitamíny. Firmy, vyrábějící sportovní výživu, mají ve svém repertoáru speciální nápoje, určené k pití po sportovním výkonu, nebo kdo snáší mléko, tak vhodnou regenerační svačinkou může být pro něj kakao. Regeneraci lépe nastartujete tím, že na konci tréninku zařadíte lehký (regenerační) výklus a protažení.

Druhá fáze regenerace

trvá až tři dny. V této fázi je třeba tělo zásobit vitamíny, minerálními látkami a stopovými prvky – nejlépe v přírodní formě (ovoce, zelenina) a doplnit zásobárny energie vyváženou stravou, přičemž je třeba dbát na dostatečný přísun bílkovin, které tělo potřebuje pro výstavbu svalů, funkci enzymů a pro zachování obranyschopnosti těla při vysokém zatížení. 

Dopřejte si lehký pohyb a masáž

Cítíte-li se lépe po lehké aktivní regeneraci, jako je jízda na inlinech, na kole, plavání, zařaďte do svého tréninku tyto aktivity, ale vždy dbejte na to, aby proběhly opravdu v nízkých intenzitách (50 – 65% TF max). Dáváte-li přednost pasivní regeneraci, zajděte si na masáž nebo do sauny, mohou vám pomoci také některé uvolňovací techniky, jako je autogenní trénink nebo pobyt v solné jeskyni, elektrické přístroje na stimulaci svalů, biolampy apod. Jako velmi efektivní regenerační opatření, které byste neměli rozhodně podceňovat, je to nejjednodušší – kvalitní a patřičně dlouhý spánek! 

NA KAŽDÝCH 10 ODBĚHNUTÝCH KILOMETRŮ JE DOBRÉ SI PŘIDAT 1 HODINU SPÁNKU!

Třetí fáze regenerace

Tyto dvě výše uvedené metody – pasivní a aktivní regenerace – se dají velmi dobře uplatnit ve třetí fázi regenerace, která začíná čtvrtý den po zatížení a může trvat až několik týdnů, podle toho, jaký závod jste absolvovali (maraton, ½ maraton, 10 km) či na konci sezóny. V tomto období buďte velmi trpěliví a dopřejte tělu čas, aby mohlo vyhojit všechny neduhy. Tělo se vám za to odmění tím, že v dalším tréninkovém a závodním období bude fungovat tak, jak si budete přát. 

Nezapomeňte, že i hlava (psychika) potřebuje čas na odpočinek

Naše tělo nejsou jen svaly, šlachy a kosti, ale i hlava a nervy, proto byste v rámci regenerace neměli zapomenout na psychiku. Dlouhodobá příprava na konkrétní výkon či závod dá psychice zabrat stejně jako jakákoliv jiná lidská činnost, proto i psychika přivítá, když si na nějaký čas od běhání odpočinete, abyste se pak k němu zase s radostí mohli vrátit. Při návratu do tréninkového procesu si uvědomte, že vaše výkonnost není tam, kde jste končili, ale poměrně níž. Takže nevystřelte do prvních tréninků jako šůs, ale začněte zase od budování základů, byť už budou nyní trošku výše než na vašem úplném běžeckém začátku. ZAPAMATUJTE SI, ŽE JE VŽDY TŘEBA UDĚLAT KROK VZAD, ABYSTE MOHLI NÁSLEDNĚ UDĚLAT NĚKOLIK KROKŮ VPŘED!

Přetrénování a jeho následky

Každému je jasné, že trénink na stále stejných vzdálenostech, při stále stejně nízkých intenzitách člověku nepomůže zlepšit sportovní výkonnost. Horší už je to však s uvědoměním si toho, že ani neustálé zvyšování intenzity tréninkového zatížení nevede k cíli. K tomu vede jen vyvážený poměr intenzivnějších tréninků s tréninky volnějšími či regeneračními. Pokud toto člověk nectí, snadno se dostane do stavu, že tělo je energeticky vyčerpané a nemá zkrátka kde brát. Je to stejné, jako když vám dojdou na kontě peníze, prostě tam nic není. V případě peněz si můžete půjčit a žít na dluh. V případě vašeho těla však žít na dluh nelze. Kdo tuto zásadu nectí, se zlou se potáže, jeho výkonnost začne upadat. Bude-li to řešit zvýšením tréninkového zatížení, dosáhne jedině ještě většího vyčerpání, a to se projeví buď nemocí či úrazem. Jako odstrašující příklad vám může posloužit řada špičkových sportovců, kteří nedbajíce toho, že tělo jim hlásí STOP, do toho dál řežou a řežou, přeci nejsou žádný sralbotky, raději sáhnou po nějakém utišujícím prostředku, než by to zabalili. Vypadá to jako děsná frajeřina, ale je to děsná blbost. Nakonec, když už nepomáhá nic, sáhnou i k drogám a lid na ně časem zapomene. Takže kdykoliv vám vaše tělo řekne: Hochu – holka, rveš to přes závit, zpomalte a dejte si pauzu, odměnou vám bude dlouhověkost a mládí i v pozdním věku.

Kdy by měly děti začít běhat a jak by měl jejich trénink vypadat? Toto téma se řeší na kurzech atletických trenérů jako první. Odpověď je jednoduchá: „Dítě můžete nechat běhat hned, jak se to samo naučí, ale nesmíte ho nutit do systematického tréninku.“

Běh musí být součástí her, které pro něj vymyslíte. A nebojte se zapojit fantazii. Čím to bude podle vás větší hloupost, tím víc to dítě ocení a tím raději se s vámi do hry zapojí. Ano, čtete správně, zapojí se do hry s vámi. Zapojí se do vaší hry. Předně se totiž musíte na hru naladit vy sami. Úvaha „vezmu dítě do své hry a dítě vezme hru za svou“ pak funguje stoprocentně. Dítě totiž v dospělých nevidí dospělé, vidí v nich jen trošku větší dítě, a když má možnost vás porazit, půjde do toho s plnou parou.

Běh musí být součástí her, které pro něj vymyslíte. A nebojte se zapojit fantazii. Čím to bude podle vás větší hloupost, tím víc to dítě ocení a tím raději se s vámi do hry zapojí. Ano, čtete správně, zapojí se do hry s vámi. Zapojí se do vaší hry. Předně se totiž musíte na hru naladit vy sami. Úvaha „vezmu dítě do své hry a dítě vezme hru za svou“ pak funguje stoprocentně. Dítě totiž v dospělých nevidí dospělé, vidí v nich jen trošku větší dítě a když má možnost vás porazit, půjde do toho s plnou parou.

Nyní trošku odbočím. Pokud sledujete hokej, určitě jste si všimli Martina Straky, majitele hokejové Plzně. Už dávno by mohl žít jen svou sportovní minulostí a hráčům jen říkat: „Musíte do toho šlapat, za co vás platím?“ Místo toho hraje s nimi, až je dotáhl k mistrovskému titulu. Tohle v hráčích zůstane do smrti a budou to předávat dál.

Stejný princip používám v tréninku i já. Prostě s každým běhám, nestojím na jednom místě a jen nemačkám stopky. Tím bych totiž nikoho k ničemu nemotivoval, spíš naopak. A děti už vůbec ne. A nakonec si to přiznejme, i my jsme pořád dětmi.

Jak děti trénovat

Do tréninku dětí zapojte fantazii. Vymýšlejte pro ně pořád něco nového. Dítě nebudete motivovat k tréninku, když mu řeknete: „Teď si dej dvě kolečka na rozehřátí, protáhni se, dej abecedu a pak přijď a dáme čtyři stopadesátky. Nakonec si dáš ještě kolo na vyklusání.“

Udělá sice, co mu řeknete, vyběhne, ale v hlavě mu poběží: „To je zase vopruz, bych ho chtěl vidět.“ Na první pohled na něm uvidíte, jak ho to nebaví, jak je otrávené. To naštve zase vás, vždyť jste ho do ničeho nenutili, samo chtělo běhat, tak ho jen na běh připravujete a takhle se přeci trénuje, ne? Jo, takhle se trénují už větší děti, tak ve věku 16 let, s nimi už můžete pracovat tímto způsobem, i když ani je to nebude moc bavit.

Aby tentýž tréninkový obsah dítě bavil, by měl vypadat takhle: „Michale, jdeme na to, co říkáš? Dáme si společně dvě kolečka, chvilku to poběžíme normálně dopředu a půlku rovinky budeme couvat. Pak se půjdeme opřít támhle k lavičkám a přitom se protáhneme. Po protažení mi ukážeš, jak ti jde běžecká abeceda, no, a až budeme rozehřátí a rozcvičení, dáme si čtyři stopadesátky, a jestli ti při nich neuteču o víc než dvě vteřiny, skočíme spolu na colu.“

Jiný trénink může vypadat tak, že prostě poběžíte parkem, lesem, po louce, po poli, do kopce, z kopce a cestou budete vymýšlet (jen jako, vy to už budete mít připravené v hlavě) různá zpestření. Začnete kličkovat mezi stromy, přeskočíte, nebo přeběhnete padlý kmen, dáte si pět kliků, shybů, žabáků, trakař, kačáky, na tlesknutí se otočíte a poběžíte pozadu, na další tlesknutí zase popředu, na další třicet metrů naplno.

Čtyřicet pět minut je přesně akorát

Trénink dítěte by měl trvat do pětačtyřiceti minut, stejně jako trvá hodina ve škole. Je-li delší, přestává dítě bavit, nesoustředí se na něj a účinnost se snižuje. Vytrvalost je lepší trénovat tím, že si s malým sportovcem vyjdete na výlet, vyjedete na kole či na lyže. Ale ani u těchto aktivit nezapomínejte na jejich zpestření. Pokud pojedete od hradu ke hradu, dítě vám moc nepoděkuje. Bude to chápat tak, že jste si zorganizovali pěkný výlet sami pro sebe.

Mladé Běchovice

A jednu osobní poznámku na závěr. Je o tom, jaký impuls vám může dát zážitek z běžeckého dětství, či mládí pro celý život. Pro mě to byl běh Mladé Běchovice. Pro ještě jako žáčka a dorostence byl kultovní. Narodil jsem se a bydlel v Horních Počernicích, které sdílely s Běchovicemi stejný okres Praha východ a porazit Běchovické na jejich půdě byla prostě věc nejvyšší běžecké cti.

Takže už v půlce prázdnin jsme začali jezdit do Běchovic na kole a trénovali na trati, kde se pak běželo. Bylo to pro mě tak prestižní, že jsem do závodu jednou nastoupil i s horečkou. Prostě jsem si nedokázal představit, že na startu nebudu.

A byl to závod, který mi nadělil poselství pro celý život: Jednou jsem se tam poprvé setkal naživo s Emilem Zátopkem, přišel tehdy mezi vítěze. Právě tehdy a tam jsem se rozhodl, že budu jako on. Že budu jako on učit lidi milovat běh, takže za všechno co dělám dnes jsem vděčný Emilovi Zátopkovi, nebo jinak: za všechno může Emil.