Minimalistická príprava otužilca

Minimalistická príprava otužilca

Prečo mám liezť do studenej vody? Čo hovorili starí lekári a velikáni: Hippokrates: „Čerstvá, studená voda má oveľa väčší účinok, ako sme schopní predpokladať“. Jakob Scheuzer, zurišský lekár, ktorý odporúčal používanie studenej vody u: „zmekčilých starších ročníkov, ktoré sú zničené zneužívaním vína, teplých kúpeľov, Venušinej lásky, čaju a kávy, z čoho majú oslabené telo a najmä nervy“.

Johan Siegmund Hahn: lekár z pruského Sliezska, jeden z najpoprednejších propagátorov liečenia studenou vodou, odporúčal studenú vodu ako liek na všetky dlhotrvajúce zápalové ochorenia a to v každom veku, bez ohľadu na pohlavie, temperament a počasie.

Michal Lakatoš

Čo vieme dnes

Pravidelné plávanie a vôbec otužovanie v studenej vode pomáha: 

  • posilňovať cievny a imunitný systém 
  • vyčistiť pľúca od hlienu
  • očisťuje ostatné vnútorné orgány prostredníctvom lymfatickej miazgy 
  • posilňuje nervovú sústavu, „učí“ nás lepšie zvládať stresové situácie
  • zbavuje nás pochmúrnych nálad, depresívnych stavov ešte keď sú v zárodku, kým neprerastú do ťažkých, hlbokých depresií, kde už nad nimi strácame kontrolu
  • urýchľuje a skvalitňuje regeneráciu svalov a kĺbov
  • posilňuje činnosť obličiek a stabilizuje funkciu močového mechúra

Kto môže otužovat?

Každý, kto má zdravé srdce, kardiovaskulárny systém, pľúca a pečeň. 

Netrpí závažným duševným ochorením, netrpí fóbiami a pod. 

Kedy a jako začať otužovať?

TERAZ!!! Nie, nemám na mysli rozbehnúť sa a hodiť sa do jazera, zvlášť nie ak tento článok čítate v decembri a jazero je pokryté hrubou vrstvou ľadu. 😀 

Mám tým na mysli začať okamžite s prípravou

Za týmto odsekom nasleduje pauza 7 minút, pripravená špeciálne pre vás.

Minúta 1.

Uchopíte uterák a vykročíte najkratšou cestou smerom do kúpelne. V skutočnosti vám cesta do kúpelne bude trvať cca do 30 sekúnd, takže zvyšok máte k dispozícii pre prípad odstránenia neočakávaných komplikácií v podobe súrodencov, či iných prekážok nachádzajúcich sa práve v kúpelni. Pokiaľ sa nachádzate mimo domova, dajte si poznámku do mobilu, a aplikujte toto okamžite po prekročení prahu domova.

Minúta 2.

Začínate sa sprchovať teplou vodou. Nešpekulujte ako, jednoducho sa sprchujte. 😉 

Minúta 3. – 4.

5 sekúnd na odhodlanie, prepíname na studenú vodu. Nešvindľovať! Vidím vás!! Začíname od chodidiel, postupne prechádzame ku kolenám, na stehná, najskôr pravej, potom ľavej nohy (nepanikárte, ak neviete narýchlo bez kalkulačky, ktorá je pravá a ktorá ľavá noha, nie je to zase až také dôležité) a preskočíme na dlaň, predlaktie až k ramenu pravej ruky a potom to isté na ľavej. V pohodičke, nikam sa neponáhľame, máme dve minúty. Robil som čo so mohol, naťahoval čas ako to len šlo, ale raz to muselo prísť. Obraciame sprchu proti sebe, mierime priamo na telo. Skúste to od ramien, hrude na chrbát a na záver brucho (tento postup nie je nijako vedecky podložený, ale bude vám takto lepšie (iba žeby nebolo :-D). Vydržte to do momentu, keď už cítite, že ste sa trochu adaptovali a studená voda sa vám už nejaví až taká studená. Ten nekomfortný pocit potrvá iba pár sekúnd, potom to bude lepšie. Nepovedal som komfortne, len lepšie. 😉 Pohodlia máme v živote dosť, teraz trénujeme. Chcete byť predsa ĽadoBorec, nie teplovodná kačička. 😉

Minúta 5.

Minúta hrdinov a bolo by vhodné, keby aj rozumného úsudku. 😉 Máme už pocit, že v studenej vode sme sa narodili, vyrástli v nej a že v nej dokážeme stráviť zvyšok života. Znamenie, že telo sa adaptovalo, mozog vypustil endorfíny a je čas aplikovať rozumný úsudok. 

Minúta 6. – 7.

Vypnúť sprchu a bleskurýchle sa vyutierať do sucha. No jasné, teraz budete odvrávať. Pred piatimi minútami som vás musel ťahať do sprchy lodným lanom a teraz vám odrazu studená sprcha primrzla k srdcu. Ešte raz, rozumný úsudok! Celé roky ste sa s teplovodnými kačičkami varili vo vode nad 20°C spolu s čajom a vajíčkami na raňajky, takže to chce trošku času a opatrného prístupu, keď chcete z toho rozmaznaného tela urobiť mrazuvzdorné torpédo, presnejšie ĽadoBorec. 

Kaď ste už suchý, zostáva vám ešte najmenej minúta na zahrievanie. Najmenej znamená, že ak dáte dve, tri či štyri, nič sa vám nestane.

Stop! Na tú domácu slivovicu ani nepomyslite!! (K tomu sa ešte vrátim v špeciálnom článku)

Urobte dva kroky vzad a začnite skákať na mieste, pričom s každým výskokom tliesknite nad hlavou dlaňami. Môžete urobiť pár drepov, klikov a znova si zaskáčte. Je jedno, či vám to pripadá trápne, koho to zaujíma? Máme sa zahriať, rozprúdiť krv, tak to robíme. Teraz si môžete opäť sadnúť, alebo ľahnúť a dočítať článok. Garantujem, že sa cítite lepšie ako pred siedmimi minútami. Kto vám už dnes niečo garantuje a vidíte, ja garantujem. 😉

Hovorí sa, že je rozumné začať s prípravou už v lete, s čím sa absolútne stotožňujem a sám som takto začínal. Keď píšem tento článok, je začiatok októbra, čo samozrejme neznamená, že máte čakať s prípravou do budúceho leta a do vtedy robiť párty v klube teplovodných kačičiek. Naopak, začnite okamžite s prípravou. My sme už vlastne pred chvíľou začali. Vážne, to sa počíta. 😉 Ak ste zdravý v primeranej kondícii, začnete s poctivou prípravou, je pravdepodobné, že sa ocitnete „v ľade“ už počas aktuálnej zimnej sezóny. Samozrejme pri zachovaní zdravia (áno, aj zdravého rozumu!)

Príprava

ĹadoBorci Slovensko odporúčajů

Spôsobov pre účinnú prípravu otužilca je veľa. Kombinácia pravidelnej studenej sprchy, sauny, pohybu na čerstvom vzduchu, primerane a rovnomerne (nie prehnane) oblečený, pravidelného športovania na čerstvom vzduchu, chôdza naboso v mokrej tráve, či neskôr po snehu a iné. Nás ale zaujíma najmenej komplikovaný, dostupný, jednoduchý, ľahko zapamätateľný no účinný a efektívny spôsob, ako sa zodpovedne pripraviť na to mocné otužovanie vonku v prírode, v jazere či v rieke, počas zimného obdobia, keď je vonku teplota pod nulou a k vode sa chystajú iba poriadne naobliekané chlapčiská hrať hokej na riadne zamrznutom rybníku. 

Najminimalistickejší z minimalistických tréningov otužovania: „Pravidelná ranná studená SPRCHA“ bodka.

Sprcha? Iba sprcha? Len obyčajná sprcha? A kde sú špeciálne tréningové metódy? Ultra presné teplomery, či nejaké doplnky výživy? Nie sú. Ale nebojte sa, zopár praktických odporúčaní vám predsa len dám.

Striedať teplů vodu so studenou?

Začiatočník

Áno, určite odporúčam. Postupná adaptácia tela na chlad je bezpečnejšia a prijatelnejšia ako radikálny „skok“ z komfortnej zóny priamo do studenej vody, no podstatný je aj účinok striedania teplej a studenej vody na krvný obeh, imunitu a celkovú detoxikáciu organizmu. 

Pokročilý

Áno, samozrejme. Aj keď sme už trénovanejší otužilci a v pohode zvládneme okamžitú aplikáciu studenej vody, striedavá aplikácia tepla a chladu má stále pozitívny účinok na organizmus. Telo takto okrem iného trénujeme pre správne fungovanie termoregulácie aj v letných mesiacoch. Teplá voda, reakcia tela – póry sa otvárajú, snaha ochladiť sa. Studená voda, reakcia tela – póry sa uzatvárajú, snaha udržať teplo.

Profík 

Ten už vie ako na to. 😉

Akou vodou zakončiť rannů otužilecků sprchu?

Studenou. Našim cieľom po ukončení sprchovania je opätovné zahriatie organizmu, takže chceme, aby telo uzavrelo póry pokožky a udržalo teplo vo vnútri. Začiatočníci by mali zvážiť zotrvanie v Adamovom rúchu, ak už ukončili sprchovanie. Pokiaľ nie ste trénovaní, môžete takto jednoducho nachladnúť a takto zbytočne prerušiť vašu prípravu. 

Čo mám robiť po sprche?

Zahrievať – cvičiť. Jedna možnosť je vyutierať sa do sucha, druhá možnosť je bez utierania sa obliecť. V oboch prípadoch však platí, venovať sa niekoľko minút zahrievaniu cvičením. Cvičenie ukončíme až keď už cítime, že je nám teplo. 

Jako často aplikovať studenú sprchu?

Denně!

Starí otužilci odporúčajú sprchovanie (či už teplá/studená, alebo iba studená voda) ráno aj večer. Osobne som vyskúšal v začiatkoch mojej prípravy aj ranné, aj večernésprchovanie a obidva spôsoby mi vyhovovali. 

Ranné

Výhody ranného sprchovania sú jasné a nebudeme o nich polemizovať. Naštartovať deň studenou sprchou je jednoducho úplný masaker a nedá sa ničím nahradiť (iba ak máte pred domom jazierko či bazén a viete si v studenej či ľadovej vode aj zaplávať). Ja som síce ortodoxný kávičkár, nehanbím sa povedať aj kaviarenský povaľač, no ranná studená sprcha šliape na päty aj kvalitnému espressu (nie, nie, nie piccolu, ale raz a navždy espressu!), a to už nie je žiadna sranda. 

Večerné

Večerné sprchovanie si musíte sami vyskúšať a rozhodnúť sa, či je to pre vás vhodné, alebo nie. Rozhodujúce kritérium v tomto prípade je spánok. Teda ak ste po večernej studenej sprche a následnom zahrievaní cvičením schopní bez problémov zaspať ako bábätko hlbokým kvalitným spánkom, tak nemáte o čom uvažovať a určite sa sprchujte aj večer. Ak vás ale večerná sprcha reštartuje tak, že namiesto spánku ste schopní akurát tak dve hodiny upratovať celý byt, alebo nedajbože „obšťastňovať“ svojho unaveného partnera/partnerku „zahrievaním“, tak musíte zvážiť priority. Na upratanom byte či spokojnom partnerovi nevidím žiadnu nevýhodu, no keď vám skončia radosti, veselosti o druhej v noci a o piatej vstávate do práce, tak je vysoko pravdepodobné, že vás z toho ráno nedostane ani vyššie ospevovaná, multifunkčná, vysoko osviežujúca studená sprcha, a vy budete v práci vyzerať ako, jeden môj kamarát z Nemecka má pre toto asi najvýstižnejší výraz „frisch gefick.es Eichhornchen“, čo voľne preložené znamená „čerstvo pomilovaná veverička“, a verte mi, nie je to kompliment. Navyše tento typ veveričky nevykazuje práve najvyššiu pracovnú výkonnosť, čo by nemuselo potešiť vášho zamestnávateľa.

Výhody sprchy

  • Dostupnosť
  • Prijateľná teplota, najmä v začiatkoch otužileckej prípravy
  • Fantastický štart dňa
  • Zlepšenie nálady za niekoľko sekúnd
  • Ušetrenie nákladov za teplú vodu 😉
  • Ideálny tréning osobnosti (ste sám, je ráno a vy sa musíte prekonať a ísť z teplej postele do studenej sprchy, aj keď vás nikto nevidí a nikto nepodporí)

Nevýhody sprchy

  • Atmosféru, ktorá vás nakopne a „donúti“ prekonať pohodlie si musíte vytvoriť sám, nie je „po ruke“ žiadna partia podobne „postihnutých“ ĽadoBorcov. 😉

Pravidelnosť je kĺúčová

Otužilec získava podstatné benefity z otužovania až po cca dvoch rokoch pravidelného, neprerušovaného oužovania. Takže sezónni exhibicionisti by mali zvážiť svoje pôsobenie v kluboch a vybrať si napríklad háčkovanie, alebo štrikovanie a následnú prezentáciu svojich výtvorov na facebooku. Ak budú na sebe pracovať, určite dokážu uštrikovať cool obrúsky a získajú veeeľa, veeeľa lajkov. 

Neublížia tak ani sebe, ani ušľachtilej myšlienke otužovania. 

Záver

Otužovanie je jednoducho prospešné zdraviu tela aj ducha. S výnimkou ľudí, ktorí majú vyššie uvedené zdravotné problémy, by sa mal venovať otužovaniu každý. Špeciálne pre športovcov, a to ako zástupcov silových disciplín, tak aj vytrvalostných a iných športov, by malo byť otužovanie povinnou „výbavou“ tréningového procesu minimálne kvôli rýchlejšej a dokonalejšej regenerácii svalov, kĺbov a celého pohybového ústrojenstva. No nezanedbateľnou výhodou je aj otužovaním posilnená, nepriestrelná imunita športovca. Nikoho nepoteší, keď pre chorobu musí prerušiť prípravu na dôležitý pretek, zápas alebo súťaž. 

ĽadoBorci Slovensko ďakujú za inšpiráciu, pomoc a povzbudenie pri vzniku nášho klubu Mariánovi Jarošovi a klubu otužilcov Košické tulene. Úctu a rešpekt prejavujú ĽadoBorci aj voči jednému z najstarších otužileckých klubov na Slovensku, Slovenské Ľadové Medvede, z ktorého odkazu, skúseností ako aj publikovaných odborných článkov čerpáme aj my.

Ďakujeme tiež našim najbližším kamarátom, klubu otužilcov Vranovské vydry, s ktorými sa vzájomne podporujeme a pomáhame si. 

Informácie: Michal Lakatoš, ĽadoBorci Slovensko. tel. 0918 601 777www.ladoborci-slovensko.sk, fb: ĽadoBorci Slovensko

Použitá literatúra: Voda a chlad, Pavol Dinka a kolektív autorov

Tým ZŠ Oskol Kroměříž posedmé ovládl finále Odznaku všestrannosti

Tým ZŠ Oskol Kroměříž posedmé ovládl finále Odznaku všestrannosti

Tým žáků základní školy Oskol z Kroměříže již posedmé zvítězil v Republikovém finále Odznaku všestrannosti Sazka olympijského viceboje. Družstvo na letošním 12. ročníku obstálo v konkurenci 62 týmů, které o víkendu na finále v areálu VUT Brno startovaly. Organizátorem byl Český olympijský výbor.

Vladimír Michna content&media

Odznak je složený z deseti disciplín, mezi které patří běh na 1000 metrů, dribling s basketbalovým míčem, sprint na 60 metrů, hod dvoukilogramovým medicinbalem, přeskoky přes švihadlo, skok do dálky nebo hod kriketovým míčkem. Celkem se finále letos účastnilo 584 závodníků z celé ČR. Video přímo z akce najdete zde

Do finále nastoupilo omlazené družstvo Oskola, které se navíc během roku muselo potýkat s menším počtem tréninků a koronavirovými omezeními. Svěřenci učitelky a trenérky Marty Bajerové nakonec předvedli zejména ve druhém dni neuvěřitelný výkon a soutěž ovládli.

Medaile předal zlatý střelec z Mexika

Vítězný tým dostal stříbrné pamětní medaile, na kterých je vyobrazený zlatý střelec z Olympijských her v Mexiku v roce 1968 Jan Kůrka. Ten jim také medaile předal. Každý z účastníků dostal i pamětní medaili od bronzové lyžařky z Vancouveru 2010 Šárky Strachové.

Odznak všestrannosti, s původním delším názvem Odznak všestrannosti olympijských vítězů, založili dva zlatí olympijští medailisté v desetiboji Robert Změlík a Roman Šebrle. Hlavním cílem odznaku je všestranný sportovní rozvoj žáků.

Ať už to jsou děti, které pravidelně sportují, ale mohou být vedeny v klubech jednostranně, nebo děti, které nesportují ve volném čase vůbec. Disciplíny Odznaku všestrannosti by učitel s dětmi měl během školního roku absolvovat několikrát, aby mohly děti sledovat zlepšování výkonů. Jedním z partnerů akce je automobilka Toyota, která je také generálním partnerem Českého olympijského a paralympijského výboru.

TAKTO PRED ROKOM SOM O BEHU – ANI O NIJAKOM INOM POHYBE – ANI NECHYROVAL, MOŽNÁ JE TO I TVŮJ PŘÍPAD

TAKTO PRED ROKOM SOM O BEHU – ANI O NIJAKOM INOM POHYBE – ANI NECHYROVAL, MOŽNÁ JE TO I TVŮJ PŘÍPAD

Takto pred rokom som o behu – ani o nijakom inom pohybe – ani nechyroval. Môj život bol čisto statický. Po tridsiatke som už svojich 110 kg všade prevážal len autom, a to aj do práce, vzdialenej cca 1 km (!!!). Ak u mňa občas zvíťazilo odhodlanie ísť pešo, dopadlo to tragicky. Po 15-minútovej chôdzi som sa unavený a spotený zaprisahával, že to už nikdy nezopakujem, tobôž nie v 21. storočí, keď každý moderný mladý človek vlastní aspoň jedno auto a v núdzi sú aj taxíky za facku. Schody boli mojim úhlavným nepriateľom a klopkal som si na čelo, keď mi kolega povedal, že kúpil byt na 5. poschodí bez výťahu.

Z archivu Běžecké školy – napsal Jupiter z Marsu v roce 2015 a docela by mě zajímalo, jak to mají dnes? Ozvou se?

Uf. Mars mě dostal a věřím, že nedostane jen nás Marťany, ale i naše krásnější polovičky lidského rodu pocházející z Venuše. Příběh je to dlouhý, ale doporučuji si ho přečíst celý, a víte-li o lidech, kteří to mají až dosud stejně, jako Mars, zkuste jim ho nenápadně podsunout. Třeba jim, stejně jako jemu, dojdou vyhovorky a zkusí se někde potajmu rozpohybovat. Za úžasný považuji i závěr, popisující postupný rozpad sražené kočky, protože krásně demonstruje, jak se ti, co si stále neuvědomují, že pohyb není pro moderního člověka nic, za co by se měli stydět, nic, co by mohlo v očích jiných lidí snížit jejich důstojnost (spíše naopak), vnitřně postupně zahnívajíce, rozkládají zaživa. Brrrrrrrrrrr

V lete mi pohyb spôsoboval nadmerné potenie a nepohodlie, práčka pod takým náporom už tiež protestovala, takže najlepšou voľbou bolo ostať doma za počítačom. V zime zas niekoľko vrstiev oblečenia spôsobilo, že som sa spotil ešte doma a vonku som sa potom od horúčavy vyzliekal, takže som bol každé tri mesiace prechladnutý. Bol to začarovaný kruh únavy, dlhého spánku bez vyspatia, vysokého tlaku, zvýšeného pulzu a nie najlepšieho krvného obrazu. A samozrejme nečinnosti, ktorá bola jediným spôsobom, ako nepríjemným stavom predísť, a zároveň tým, čo ma do tohto bahna najviac potápalo. A najhorší bol pohľad do zrkadla – jedinečná metamorfóza človeka na ošípanú. Stále hrubšie vrstvy tuku a stále väčšie čísla oblečenia. Skriňa plná vecí, do ktorých sa nevojdem. Na zahnanie zlých myšlienok však vždy stačilo povedať si niečo ako „Nie je to až také zlé…“, alebo „V mojom veku je to normálne…“, príp. „Koľkí by mi závideli…“.

Na svoju prácu a koníčky som potreboval veľa energie, no tej bolo s vekom stále menej. Keďže rád skúšam nové veci, nechal som sa známymi nahovoriť na účasť na niekoľkých bežeckých pretekoch – samozrejme nie ako bežec, ale ako fotograf, príp. šofér. Fotil som vyziabnuté telá nepochopiteľne tvrdohlavých jedincov, ktorí bežali, aj keď na to nemali žiadny zjavný dôvod. Väčšinu času som tam nemal čo robiť, lebo všetci kamsi utekali, a tak vznikali ďalšie a ďalšie nepoužiteľné fotografie. Veril som, že to tak ostane, pretože beh jednoducho nie je pre mňa. Ja vážim metrák, oni polovicu, tak nech bežia, ak sa im chce – nahováral som si. Ale to prostredie urobilo svoje. Kdesi hlboko v podvedomí, napriek môjmu odporu k pohybu, zakorenil sa mi v ktoromsi skrytom záhybe môjho mozgu tieň pochybnosti: čo ak môžem behať aj ja?

Fuj! Nebolo ťažké takéto kacírske myšlienky zahnať. Si normálny? Veď si nikdy nebehal. NIKDY! Naposledy na základnej škole, keď nás súdružka učiteľka so stopkami v paprčiach vyhnala do mrazivého rána a ja som bežal len preto, aby som neostal v hanbe. Tak prečo by som mal behať teraz? Nie je na to dôvod. Ja patrím sem, medzi počítač a stoličku – tu je moje miesto, tu budem žiť až do konca. Nechcem predsa zomrieť ako uštvaný kôň s penou u huby niekde na bežeckej trati. Nie, nebudem si ničiť kĺby a mrhať energiou na bohapusté utekanie, ani žiadny iný primitívny druh pohybu. Nájdem si iný, menej riskantný koníček a budem ešte viac pestovať svojho ducha. Veď ako sa má človek lepšie uvoľniť a zrelaxovať, ak nie pivkom, či cigaretkou? Tieto osvedčené metódy vždy a spoľahlivo zaberú a môžem ich mať, kedy chcem. V malom množstve neuškodia, skôr naopak. Navyše majú silný socializačný efekt. Pri cigarete sa dáte do reči a spriatelíte sa aj s ľuďmi, ktorých by ste inak vôbec neoslovili. Takí bežci, to je už iná káva – sebecky fučia každý sám za seba, nevraživo zazerajú jeden na druhého, žiarlia, kto bude v cieli skôr a o koľko sekúnd. Keď melú z posledného, ponad plece v panike odhadujú svoj náskok. Bažia po výsledkoch, číslach, pachtia sa za márnymi, abstraktnými veličinami. V honbe za slávou a pochybnými hodnotami riskujú svoje zdravie. Chudáci.

Takto to fungovalo roky. Až do dňa, keď sa vo mne čosi zlomilo. Bol horúci, augustový deň, a ja som sa zobudil nevyspatý, zúrivý a spotený. No povinnosti ma nútili zdvihnúť zadok a hýbať sa. Jesť sa mi nechcelo, veď kto by v takom vedre jedol? Voda, to áno, ale ten otravný pot! Radšej to s tým pitím nepreháňať. Kávička s troma lyžičkami cukru na chvíľu nakopne, ale neuhasí smäd. Slnko pražilo na plešatú hlavu (dám si čiapku – zle je, nedám si čiapku – ešte horšie), bez slnečných okuliarov ani na krok. A tá nechuť k pohybu! Ochabnuté svalstvo a neúmerná tuková záťaž. Hneď od skorého rána také nepohodlie! Rástol vo mne hnev, mal som chuť rýchlo niečo podniknúť, zbaviť sa toho marazmu hneď teraz, nejakým drastickým spôsobom. Hnev mi samozrejme pokazil náladu (ako každé ráno), ale toto ráno bolo výnimočné. Čosi sa vo mne naozaj zlomilo a ja som odrazu pochopil, že s tým MUSÍM niečo spraviť. Ak nechcem zažívať takéto rána celý život, musím niečo podniknúť. Som zvyknutý na rýchle a účinné riešenia, a tak som začal horúčkovito premýšľať. Ale nič mi neprichádzalo na um. Žiadne rýchle riešenie sa nezjavilo. Tohto nepohodlia sa nemožno zbaviť hneď. Je to ako prekliatie. Ale tentoraz som premýšľal príliš dlho a hlboko na to, aby to skončilo opäť nejakým sebaklamom. S upokojením prišlo aj triezve uvažovanie a vtedy mi to došlo. Toto leto budem naisto trpieť, s tým už nič nespravím, ale to budúce – to už môže byť iné! A vedie k tomu len jedna jediná cesta, a to pohyb. To je to, čo mi chýba. Vôbec sa nehýbem, a preto tak trpím. S pokorou som prijal tento fakt a s tým prišla aj úľava. Ako zločinec, ktorý popiera svoju vinu, no nakoniec neunesie ťarchu pravdy a prizná sa, aj mne bolo priznanie pravdy úľavou. Skončil sa sebaklam a začala sa úprimnosť voči sebe samému. Výhovorky sa musia raz a navždy skončiť.

Všetko sa odrazu zjavilo v krajšom svetle. Mám predsa slobodu vybrať si zo širokého spektra športov, ktorým sa môžem venovať. Niektorým som sa v minulosti aj venoval, ako mladík som bicykloval, neskôr trochu plával… Chce to niečo nové. Na rozkradnutý bicykel už vyše desaťročie sadá prach a s podmienkami na plávanie to v našich mestách tiež nie je práve ružové, hoc nie katastrofálne. Chce to niečo nové. In-line korčuľovanie – spadnem dozadu a zlomím si spodinu lebečnú. Tenis – to je strašná nuda, radšej bedminton. Ale na to treba partnera a ja som individualista. 

Pomaly sa začal otvárať zabudnutý záhyb môjho mozgu, kde sa ukrýval malý, zakríknutý škriatok v bežeckých trenírkach. Začal som chápať, že beh je aktivita, ktorá má všetky atribúty toho, čo potrebujem. Vyzerá síce nudne, ale je jednoduchý, bezpečný, dostatočne namáhavý a nový. Toľko ľudí beháva, tak prečo by som to nemohol skúsiť aj ja? Samozrejme, musím sa najprv naučiť behať. Ten pohyb som desaťročia nevykonával. Zmeškané autobusy by vedeli rozprávať. Ale keď som sa sám naučil plávať, prečo by to nešlo aj s bežaním?

Dozrelo vo mne rozhodnutie, že to skúsim. Spomedzi zvrškov som vybral to, čo som považoval za najvhodnejšie na beh (tepláky, maskáčové tričko a načisto nepoužiteľnú rekreačnú obuv), aby som nevyzeral nápadne a nepohoršoval hubárov. Mimo mesta a zvedavých pohľadov ľudí, v prírode, ktorá mi poskytla súkromie, odhodlal som sa k revolučnému činu. Z chôdze som pomaly prešiel do behu.

Nečakal som zázraky a prvé dojmy boli skutočne rozpačité. Neúmerná záťaž dopadajúcej hmoty na slabé kolená a členky veľmi rýchlo navodili nepríjemné pocity. Údery o zem boli citeľné v celom tele, hlava mi dunela, po pár desiatkach metrov som lapal po dychu. V ničom mi to nepripomínalo beh, skôr dupotanie a hrmotanie vpred. Po chvíľke som spomalil do chôdze, potom opäť chvíľa dupotania. Lepšie to však v tej chvíli nemohlo byť. „Čo sa to preboha deje?! Koniec sveta?!“ – pýtalo sa moje telo. Zažilo neočakávaný šok, keď bolo nútené robiť niečo, na čo nebolo uspôsobené. Takto striedavo som prešiel necelý kilometer. Veď netreba to na začiatok preháňať. Doma prišlo hodnotenie. Nie, neviem behať, to je isté. Ale jediný spôsob, ako sa to naučiť, je behať, čiže minimálne zo začiatku – či sa mi to páči, alebo nie – nevyhnutne musím dupotať a valiť sa ako nosorožec. S tým nič nespravím. Cítil som nohy, ale neboleli. Tak teda pôjdem aj zajtra. A šiel som.

Popritom som sa snažil odhaliť svoju vnútornú motiváciu k behu. V tom som až tak jasno nemal. Nešlo mi totiž ani tak o chudnutie a o nejakých pretekoch nemohla byť ani reč. V skutočnosti bolo omnoho dôležitejšie niečo iné: byť viac fit. Zbaviť sa toho nepohodlia, toho prekliatia. Pohybom sa prepracujem ku kvalitnejšiemu životu. Pohyb ma zbaví rannej zúrivosti, nehybnosti, opuchnutých nôh, potenia, ťarbavosti, ťažkopádnosti, a možno mi aj klesne tlak a upraví sa krvný obraz. To predsa stojí za to, len to nesmiem prepáliť. Musím to robiť s potešením, musím to chcieť. Sľúbil som si preto, že sa nebudem nútiť. Tým by sa všetko len pokazilo. Veď nemám čo stratiť. Pohybom môžem veci len zlepšiť. Najlepšie bude riadiť sa vnútornými pocitmi, rečou tela.

A fungovalo to. Ešte dva – tri razy som zopakoval teplákové dupotanie lesom a zamieril som rovno do LIDL-u, kde mali práve akciu na bežeckú výstroj. Super! Tenisky za dvacku, triko za 5 eur, dokonca elasťáky za pár drobných – to musím mať! Nemôžem predsa donekonečna bežať v teplákoch a vychádzkovej obuvi. Pohľad do zrkadla bol naďalej komický a nič na tom nezmenil ani nový odev. Pripomínal som skôr hurku, ako bežca, ale neodradilo ma to. Opäť som sa vyviezol do lesa, vytýčil si cca 3-kilometrovú trať a dupotanie, striedané s chôdzou, pokračovalo.

A čuduj sa svete, prvé zmeny k lepšiemu som pocítil už po dvoch – troch týždňoch. Fungovalo to. Hmotnosť som si v tom čase pravidelne nemeral, ale cítil som úbytok hlavne z nôh. Z troch kilometrov som stále väčší podiel prebehol a menší prechodil. Šlo to. Vtedy som urobil veľkú chybu. Premotivovaný a natešený, náhle som navýšil vzdialenosť na 4,4 km a to 2 – 3 krát do týždňa. Vždy som bežal na doraz. Robil som pokroky, ale s nimi prichádzali aj bolesti nôh, najmä členkov a píšťal. Ignoroval som ich s pocitom, že to vybehám. Motivácia víťazila. Každým ďalším tréningom som zabehol tých 4,4 km rýchlejšie. Kto by v najlepšom prestal? Ale bolesti neustupovali. Počas dňa som kríval, ale večer som aj tak behával. S bolesťou prišiel aj opuch pravého členka. Stále som však bežal, a vždy na doraz. Jedného dňa ráno som už ledva chodil. Do práce som sa odviezol autom, ale odtiaľ ma hneď poslali k lekárovi, lebo sa na to už nedalo pozerať. Nič nepomohlo moje zľahčovanie, opäť som si musel priznať pravdu. S obviazanou nohou ma poslal domov. To bola moja prvá maródka s nohou – dva týždne natvrdo. Asi po dvoch mesiacoch behania. Štvalo ma to, lebo som chcel behať. Bál som sa, že stratím elán a s ním všetko, čo som dosiahol. Nebolo toho veľa, ale bol to dobrý začiatok. Pochopil som, že som porušil svoje pravidlo – počúvať reč tela. Najlepšie bude upokojiť sa a využiť maródku na štúdium bežeckých stránok a literatúry. A tie akoby písali o mne. Tieto začiatočnícke chyby urobili už tisícky tvrdohlavcov predo mnou. Mohol som si ušetriť veľa bolesti, keby som to urobil už skôr.

Koniec maródky som oslávil prechádzkou po novej trati, ktorú som si ležiac s boľavou nohou vymyslel. Vymyslel a naplánoval som si aj ďalšie trate, ktoré by som mohol vyskúšať počas blížiacej sa zimy. Obavy, že s maródkou pominie aj získaná kondícia, sa nenaplnili. Bolo to lepšie, ako predtým! Asi preto, že telo malo konečne dostatok času na zotavenie a regenerácia pohybového aparátu vykompenzovala stratu pohybu. Super! Jeseň priniesla zmeny krajiny, novú atmosféru a nové trate, už väčšinou po asfalte. Dosiahol som vytúženú métu 5 km, i keď stále korytnačím tempom. Menej je však niekedy viac a prvoradé bolo neprestávať. Na každý ďalší beh som sa veľmi tešil. Prinášalo mi to pôžitok. Stále ma však trápila nadváha a s tým súvisiace bolesti, hlavne v oblasti píšťal, ktoré neustále narastali. Bolo to strašné. Raz som kvôli tomu musel po kilometri úplne zastaviť a odkrívať domov. Zdalo sa, že ma budú bolieť navždy a že kvôli tomu s behaním skončím. Ale nevzdával som to. Ešte viac som spomalil a behal ešte uvoľnenejšie. Čas a ubehnutá vzdialenosť prestali byť také dôležité, i keď som si ich sledoval a meral. Bolesť ma od behu neodradila, ale už som ju neignoroval. Ešte raz ma poslala do postele, ale už len na niekoľko dní. Rýchlo som sa zotavil a pokračoval. Trvalo pol roka (od samého začiatku behania), kým ma úplne prestali bolieť píšťaly. Bol som šťastný ako malé decko. S príchodom jari som už behával 10 km a pocit, že je to bezbolestné, ma napĺňal eufóriou. Telo akoby ožilo. V pomalom (skôr joggingovom) tempe som vedel nepretržite (bez spomalenia do chôdze) odbehnúť najprv 3, potom 5 a nakoniec celých 10 kilometrov. Začal som pracovať na rýchlosti, zaraďovať kratšie, ale rýchlejšie behy a striedať ich s dlhými, no pomalými. Vytrvalosť sa zlepšovala a v jednom okamihu som si uvedomil, že určite ubudlo aj z pneumatík. Pohľad na váhu ma šokoval: 96 kíl. Dlho netrvalo a kleslo to až na 93. Nemienim sa ale vážiť každý druhý deň, nechcem sa stať otrokom chudnutia. Naďalej chcem behať kvôli radosti a dobrému pocitu. Jasné, je super, že som schudol 17 kíl, ale omnoho cennejší je ten super pocit zo samého seba.

Dnes, takmer na deň presne, ubehlo desať mesiacov odo dňa, keď som sa prvýkrát vybral plašiť srnky do lesa. V porovnaní s inými športovcami je to istotne smiešne málo, ale pre mňa je to obrovský skok vpred. Zo všetkých tých štatistík a čísel, ktoré považujem v konečnom dôsledku za nepodstatné, uvediem len toľko, že týždenne bežím cca 30 km, pričom sa snažím, aby aspoň jeden beh týždenne mal minimálne 15 km. Pomáha mi športtester, ale beriem ho s rezervou. Časy sa rôznia – raz prekonám osobný rekord, inokedy sa vlečiem ako korytnačka. Vždy tak, aby som dosiahol ten istý výsledok, a tým je dobrý pocit. Beh sa už stal prirodzenou súčasťou môjho života a i keď mám ešte v živej pamäti časy, keď som si váľal šunky a pohyb mi bol cudzí, už si len ťažko predstavím, že sa k tomu opäť vrátim.

Skutočnosť, že dokážem vytrvalo bežať, je pre mňa stále fascinujúca a nová. Niečo také bolo pre mňa totiž ešte pred rokom utópiou. Absolútne nepredstaviteľné. Keby mi niekto vtedy tvrdil, že je to možné, vysmial by som ho. Najväčší zisk však nevidím v tom, že bežím rýchlejšie, alebo že ubehnem toľko a toľko kilometrov nepretržite a stabilným tempom, ale v tom, že som si napriek všetkej tej bolesti zachoval radosť z pohybu. Beh ma dostal von, prestal som byť zavretý medzi štyrmi stenami. Pri svojich bežeckých potulkách som objavil krajinu, v ktorej žijem, jej zákutia, skryté miesta a brlohy bezdomovcov, staré fabriky, lesné chodníčky a nudistickú pláž. Milujem západ Slnka a jeho lúče, presvitajúce pomedzi stromy, keď môj tieň je dlhý aj 20 metrov. Cítim vôňu ročných období, zápach výfukových splodín, bežím okolo ľudí, ktorí sa bozkávajú na lavičke, alebo sa hádajú pre nejaké malichernosti. Šofér mi (občas) dá prednosť aj mimo prechodu, lebo vidí, že nechcem spomaliť. Opilec na lavičke sa mi prihovára, lebo chce byť zaujímavý. Bežec v protismere mi pozdraví a ja jemu tiež. Pred pár mesiacmi zrazilo auto mačku a tá ostala dodnes na chodníku, kadiaľ bežím. Nik ju neodpratal. Niekoľkokrát za týždeň bežím okolo nej a akokoľvek vám to pripadá odpudzujúce, sledujem celý čas jej rozklad a premenu späť k prírode. Stále leží na tom istom mieste a dnes by ste pri pohľade na ňu už ani nehádali, že to bola niekedy celistvá mačka v rozkvete. To všetko sa deje okolo mňa a ja vďaka tomu žijem hlbšie a intenzívnejšie a cítim sa mladšie. Viac si uvedomujem, čoho som súčasťou a aké je dôležité neprestávať a užívať si tento úžasný život.

Tour de France ve tmě, první nevidomý na světě úspěšně dokončil slavný závod

Tour de France ve tmě, první nevidomý na světě úspěšně dokončil slavný závod

Věhlasný cyklistický závod Tour de France se stal pro nevidomého atleta Ondřeje Zmeškala životním zážitkem. V doprovodu čtyřčlenného týmu se vydal do Francie, aby spolu se svým trasérem Markem Peterkou usedli na tandemové kolo a pokusili se zdolat všech 21 etap po stopách Tour de France.

Ondřej Zmeškal

 V pátek 16. července 2021, s dvoudenním rozestupem od oficiálního pelotonu, zakončili svou pouť na Champs-Élysées, kde projeli pomyslným cílem u Vítězného oblouku. Oběma cyklistům tak skončilo skoro měsíční dobrodružství napříč Francií v délce 3 414 km.

 „Tour de France jsem se rozhodl zdolat, abych překonal své cyklistické limity, ale hlavně abych pomohl těm, kteří to potřebují nejvíc,“ objasňuje nevidomý atlet cíl své účasti v populárním závodu.

 Ve spolupráci s Nadačním fondem Českého rozhlasu Světluška spustil pár dní před startem charitativní sbírku na podporu nevidomých dětí a jejich volnočasových aktivit. Za vybrané peníze se pořídí tandemová kola, sportovní vybavení a jiné kompenzační pomůcky.

Samotnou sbírku můžete stále podpořit na portálu Darujme.cz: https://www.darujme.cz/2404223

 Během závodu zdolal Ondřej Zmeškal se svým trasérem například nejdelší denní etapu v délce 249 km nebo horské úseky ve francouzských Alpách a Pyrenejích. Na tandemovém kole pokořili Mont Ventoux (1910 m. n. m.), a to dokonce dvakrát. Poprvé v historii Tour de France obsahovala jedna etapa dva výstupy právě na tento vrchol.

 „Důležité je mít kolem sebe ten správný tým, který vás i v těch nejtěžších kilometrech podrží. Zásadní je i podpora partnerů bez kterých by se tento projekt nemohl uskutečnit. A jsem vděčný za fanoušky, kteří nadšeně sledovali každé naše šlápnutí,” hodnotí Ondřej Zmeškal průběh celého závodu.

 Ondřej Zmeškal je nevidomý sportovec, spisovatel a motivační řečník. O zrak přišel ve 20 letech a právě díky sportu se vrátil znovu do hry. Následně zdolal jeden z nejtěžších maratonů světa na Velké čínské zdi, a medaili nakonec vydražil, aby výtěžkem podpořil těžce nemocného chlapce. Pak objevil triatlon a začal se umisťovat na předních příčkách mezi zdravými závodníky na těch nejextrémnějších závodech. V projektu „600 km poslepu“ také přeběhl celou Českou republiku, aby podobně jako nyní v charitativní sbírce vybral finanční prostředky na nákup sportovního vybavení pro nevidomé děti.

 Ondra Zmeškal je prostě živel, živel, který když mu osud odebral zrak, nezahořkl na život, ale naopak jej to nakoplo k tomu být příkladem nejen postiženým, ale i všem, kteří si myslí, že osud je daný a člověk s tím nic nezmůže. Ondra je důkazem toho, že nic není nemožné, když se rozhodneš žít život podle svých představ! Miloš Škorpil

Smilujte se nebesa, běžím, běžet do lesa

Smilujte se nebesa, běžím, běžet do lesa

Jak si naplánovat běžeckou trasu, jak se na ni vybavit, jak v terénu běhat

 Než vyběhnete do terénu, měli byste si udělat, alespoň rámcově plán, kudy poběžíte, protože, od něj se pak vše odvíjí. Odvíjí se od něj, v jakých botách poběžíte, jak se na svůj běh obléknete, co si vezmete sebou i to, že se předem psychicky vybavíte na všechny záludnosti cesty, která vás bude čekat a to i včetně běžeckého stylu.

Před tím, než vyběhnete do nějakého terénu, je dobré si udělat plán trasy. Plán vám poslouží k tomu, abyste si udělali zhruba představu o:

  • délce trasy
  • obtížnosti trasy
  • možných záchytných bodech
  • dopravním spojení k místu startu, k místu cíle, případným záchytným bodům
  • možnostech občerstvení po trase
  • možnostech případného přespání na trase
  • nutnosti vybavení se na cestu.

Plán vám také umožní informovat někoho o tom, kam se chystáte a kdy se nejspíše vrátíte, aby v případě, že se do stanovené doby nevrátíte, nebo mu nepodáte nějakou zprávu, mohl zorganizovat potřebnou pomoc. Rozhodně tyto věci nepodceňujte. Pokud se člověk chystá na nějaký běžecký výlet do terénu, tak těch rizik je celá řada. Není dobré být příliš ustrašený a říci si, že si raději půjdete zaběhat do parku, ale na druhou stranu je dobré být si rizik předem vědom. Z těch, které jsem ještě nejmenoval, to mohou být třeba:

  • píchnutí včelou, vosou či sršněm – stále více lidí je alergických na tato píchnutí a navíc, když je naše tělo oslabeno námahou, tak i jinak bezproblémové reakce se mohou díky únavě změnit;
  • dost často při běhání člověk potká na cestě hada a pokud zrovna máte tu smůlu a šlápnete na zmiji, tak i když toto uštknutí pro zdravého člověka vážícího více jak 50 kilogramů není nebezpečné, rozhodně není příjemné a zase v případě, že už jste vyčerpaní, vás může minimálně dobře rozhodit.

Nikdy se také nevydávejte na delší běh v terénu dříve než alespoň čtrnáct dní po nemoci, resp. rozhodně ne sami. Každá nemoc sníží vaší fyzickou kondici a minimálně těch čtrnáct dní trvá, než ji obnovíte, takže zbytečně neriskujte.

Jak se vybavit na běh v přírodě

Pokud plánujete výběh na nějakých 20 kilometrů, tak stačí, když si s sebou vezmete do ledvinky vodu na pití, něco málo na obnovu energie (tyčinku nebo gel, hroznový cukr, oplatku nebo datle, rozinky). Pokud se ale chystáte na náročnější a delší běžecký výlet, měli byste si s sebou vzít:

  • vodu
  • jídlo
  • mobil
  • mapu
  • obinadlo, špendlík, náplast, desinfekci
  • hole
  • baterku
  • peníze
  • fotoaparát
  • krosovou nebo goretexovou obuv

Pokud se na takovýto výlet chystáte do hor nebo v období, kdy se prudce mění počasí, přibalte si ještě:

  • bundu
  • suché triko
  • náhradní ponožky
  • náhradní boty
  • pokud to bude obzvláště těžký a dlouhý běh, tak neuškodí ani lehký spacák

Boty. Sice jim jsou věnovány na Běžecké škole jiné články, ale jedna praktická zkušenost. Na běh v terénu, obzvláště pokud víte, že poběžíte ve vlhku, to člověka láká vzít si goretexovou obuv. Je to v pořádku, pokud vás bude ohrožovat jen vlhkost v podobě mlhy, rosy či mokré trávy, ale ve chvílí, kdy budete nuceni absolvovat nějaký brod, tak na goretexovou obuv zapomeňte, jinak poběžíte v mokru celý zbytek cesty. Ony totiž tyhle boty nepropouští vodu dovnitř, ale ani ven, takže co si do nich naberete, to tam zůstane, zatímco běžná obuv vám po čase uschne.

Styl a intenzita běhu v přírodě

V terénu většinou musíte počítat s tím, že tomuto běhu budete muset přizpůsobit i váš běžecký styl. To je také další důvod, proč je vhodné v rámci tréninku do terénu vybíhat. Z běhání po silnici, na dráze nebo dokonce na běžeckém trenažéru ve fitku jste zvyklí na určitý odraz, sílu, délku kroku, práci rukama. Toto vše najednou v terénu neplatí. Všechno musíte přizpůsobit tomu, jaké možnosti nebo nástrahy vám terén připraví. Najednou zjistíte, že i když běžíte mnohem pomaleji než jste zvyklí, zdánlivě s nižší intenzitou, jste za chvíli unavení či dokonce vysílení. Je to vcelku logické, při běhu v terénu jsou najednou zapojovány zcela jiné svalové skupiny, které ještě nemají tak zharmonizovaný vlastní pohyb, a tím pádem na daný úkon spotřebujete daleko více energie než v podmínkách, na něž je vaše tělo navyklé. I na toto je třeba myslet před tím, než si stanovíme konečný plán vaší cesty. Totiž že když např. na silnici jste zvyklí běhat v pohodě třeba i čtyři hodiny tempem 12 km/hod, v terénu to bude znamenat třeba jen 9! Takže pokud si naplánujete trasu o délce 48 kilometrů, nezvládnete ji za čtyři hodiny ale za šest hodin. To ale jen v případě, že všechno půjde podle předpokladů. Raději k těm šesti hodinám připočítejte minimálně ještě jednu, raději dvě. Proč? Třeba jen proto, že si budete muset chvíli odpočinout, najíst se a napít, nějaký čas ztratíte hledáním správné cesty, trošku si zaběhnete apod..

Běh do kopce a z kopce

Běh do kopce a stejně tak běh jako z kopce od vás bude vyžadovat naučit se trošku novým dovednostem, jiné technice běhu. 

Objeví-li se před vámi kopec, je dobré zkrátit krok, změnit sílu odrazu, ono i tak vás bude stát nezměrné úsilí, abyste se na ten vrcholek kopce vyškrábali. Možná jste si toho už někdy všimli sami, obzvláště pokud už jste běželi nějaký ten závod, kde se běželo do kopce. Pokud jste se snažili každý kopec vyběhnout až nahoru, tak se kolem vás z ničeho nic „přehnal“ chodec. Je to tak, někdy je skutečně lepší v kopci přejít do chůze a budete se pohybovat rychleji. Ještě lépe vám to půjde, když se při tom opřete rukou o nohu, která je zrovna vzadu. Uvidíte, jak vás to doslova do toho kopce katapultuje. Nejen že když závěr kopce vyjdete, budete tam dřív, než kdybyste se ho snažili mermomocí vyběhnout, ale dokonce ušetříte i síly na seběh. To oceníte zejména ve chvíli, kdy na vás hned poté, co dosáhnete strmého vrcholu, čeká strmý seběh. Nohy si chůzí totiž ušetřily sílu a tak se vám tak neklepou a můžete se o ně pořádně opřít, máte v nich větší jistotu, s níž se můžete směle spustit dolů. V opačném případě až do chvíle, než strmost kopce přejde v mírný kopeček, budete mít hrůzu z každého kroku dolů. Pokud sbíháte nějaký mírnější kopec nebo běžíte dolů po silnici, je dobré snížit vaše těžiště a při běhu zapojit kotníky. Tak dosáhnete toho, že váš běh bude rychlejší a zároveň nebudete tolik zatěžovat kolena, která dosti často při sebězích bolí.

Jak si zajistit, že trefíte tam a zpět – navigace

Pokud nejste zrovna dobří ve čtení mapy, nebo víte, že při běhu často v myšlenkách odbíháte a pak zapomínáte sledovat správný směr (značku) vaší cesty, asi dospějete k názoru, že by bylo vhodné si opatřit nějaké běžecké hodinky s GPS navigací. Nápad je to rozhodně dobrý, i když má taky svoje mouchy. Ty mouchy pramení z toho, že ve chvílí, kdy se budete pohybovat pod silným závojem stromů, v hlubokých údolích nebo ve skalním terénu, tak vaše skvělé hodinky vám budou toliko ukazovat čas jako prachobyčejné stopky. Ne, ještě je nezahazujte, v hodinkách to rozhodně není, ty jsou v pořádku. Je to proto, že se k nim nedostane signál z družic, na něž jsou napojeny, prostě jsou tím terénem odcloněny. Z toho pramení jediné, vždy mějte s sebou i mapu a snažte se dívat po značkách. 

Malá technická pomůcka starého vandráka: nejlépe jsou značeny cesty, které vedou po červené značce, hůře modré, ještě hůře zelené, no a pokud se vydáte po žluté, tak jste synem smrti. Tak jako v celém životě, tak i tady platí výjimky, takže dobře zakufrovat můžete jak na červené, modré, tak na zelené či žluté. Prostě dívejte se pod nohy, dívejte se po stromech a nechte se vést korunami stromů. Jednou do toho cíle dorazit musíte. Alespoň mně se vždycky ještě podařilo z každého lesa vylézt.

Děti z měst jsou zdatnější než děti z vesnic, říká studie

Děti z měst jsou zdatnější než děti z vesnic, říká studie

Děti z velkých měst jsou fyzicky zdatnější než děti z vesnic a malých obcí. Platí to u všech věkových kategorií, především u dětí ve věku devět až jedenáct let. Uvedl to ve své studii Sazka olympijský víceboj, který sledoval výkonnost českých dětí za posledních 10 let.

Vladimír Michna content&media

Na žebříku srovnání krajů zaujímají ve zdatnosti první pozice ekonomicky nejsilnější kraje jako Praha, kraj Liberecký a Královehradecký. Naopak Jihočeský, Olomoucký a Karlovarský kraj jsou na tom nejhůře.

Zdatnost dítěte a jeho pozitivní vztah ke sportu je z největší míry ovlivněn rodiči. Především u dětí na prvním stupni ZŠ se na zdatnosti podílí dostupnost sportovišť a klubů v okolí bydliště. Na fyzičku dítěte má podle studie zásadní vliv, když ho rodina vede od mala ke sportu. Děti v posledních letech přestávají sportovat spontánně a jejich pohybová aktivita je vázána na organizované sportování, říká průzkum.

Lepší prospěch ve škole znamená lepší zdatnost

Studie prokázala, že pokud rodiče dbají na prospěch svých dětí, pravděpodobně přemýšlejí také o jejich fyzickém rozvoji a vedou je ke sportu.

Spojení průměru známek z češtiny, matematiky a cizího jazyka s údaji o zdatnosti tuto souvislost ukazuje. Atletické disciplíny jdou spíše chlapcům, jednodušší praktické cviky spíše dívkám, popisuje průzkum.

Sportovní aktivity během pandemie upadly

V důsledku covid epidemie klesly školské i mimoškolské sportovní aktivity, což podle studie ovlivnilo celkovou spokojenost dětí. Nedostatek fyzické aktivity vedl také ke zvýšenému výskytu chorob.

Dle výzkumu každých sto korun investovaných do prevence nadváhy a obezity ušetří náklady na hospitalizaci a léčbu ve výši 253 Kč.

Podle historických dat navíc dívky i chlapci z dnešní doby vychází ve všech věkových kategoriích pomalejší a méně fyzicky připravení než děti před zhruba 50 lety.

České děti jsou méně zdatné než děti v zahraničí

Porovnávala se také fyzická zdatnost dětí v České republice s jejich vrstevníky v Anglii, Švýcarsku, Rumunsku, Rakousku a Novém Zélandu.

„Přestože se měření v zahraničí provádí v menším rozsahu, porovnáváme výsledky českých dětí s 9330 testovanými dětmi z ciziny. Souhrnné výsledky ukazují, že celková zdatnost hodnocená na základě sedmi disciplín Olympijského diplomu je v Česku horší než v zahraničí,“ poukazuje Jan Březina ze SportAnalytik.

Nedostatečnou roli rodičů musí suplovat škola

Jedním ze závěrů studie je tvrzení, že pokud rodiče nemají vůli nebo prostor vést děti ke sportu, musí tuto úlohu alespoň základním způsobem suplovat škola.

„Školní sport je nejlepším řešením, jak zlepšit plošně zdatnost celé populace. Aktuální výpadek hodin tělocviku a volnočasových pohybových aktivit měl vysoce pravděpodobně negativní efekt na zdatnost a obecně zdravotní stav dětí. Na základě dat o propadu fyzické zdatnosti, a s tím úzce spojeným nárůstem hmotnosti, by měly být naplánovány vyšší investice do zlepšení zdraví dětské populace, které ale v budoucím období přinesou významné úspory státnímu rozpočtu,” říká Richard Adamec, manažer Sazka Olympijského víceboje.

Kromě škol se na podpoře pohybu dětí i celé populace podílí také komerční subjekty. Například Toyota coby partner Českého olympijského a paralympijského výboru dlouhodobě podporuje sportovní kluby v Česku poskytováním aut nebo výhodnějších podmínek užívání svých vozů.