Nejdříve Poutní maraton, který se pro mnohé změnil v potní, a pak Sokolovský 1/4 a 1/2 maraton. To byla náplň mého dne 18. června 2022, dne, kdy nebeský otec nedbal energetické krize a řádně zatopil.

Na ten den jsem se moc těšil a zároveň ve mně vyvolával silné mrazení. Těšil jsem se, neboť konečně jsme po dvou letech mohli vyběhnout na trasu Poutního maratonu. Na trasu, která zavede poutníky na řadu krásných a malebných míst. Na trasu, která je tak akorát těžká, cca 550 metrů převýšení. 

Těšil jsem se i na rozcvičku v kostele, no řekněte, kolikrát v životě jste se rozcvičovali na svůj závod v kostele? Pro mě je to vždy posvátná záležitost, když dostanu do ruky mikrofon a z kůru mohu účastníky rozhýbat

Po rozcvičce si dáme kolečko kolem kostelních lavic a pak hezky středem vyběhneme na okruh kolem kostela Sv. Mikuláše a Anny.

Okolo půl desáté ostrý start, proběhnutí myší dírou a vstříc zážitkům.

Záměr byl běžet pomalu s rozvahou, ale protože v 17:00 jsem musel být s vodičskou plachtou na startu v Sokolově, tak úplně ultra pomalu to zase být nemohlo.

Začátek na Mária Loreto byl svižnější, využili jsme toho, že vzduch nebyl ještě tak horký, do  Waldsassenu jsme s Kubou Jakšem doběhli chvilku před polednem.

Pak už se Kuba začal přehřívat, ale i tak jsme byli na Kappelu a později u studánek v kontaktu. Odtud už mě postrkovaly mé nové Salming Prime (o nich samostatně až v týdnu) dopředu samotného.

Větší stoupání jsem vycházel, jinak pořad běžel, nakonec to bylo za krásných 4:50. 

Jak nesnáším vedro, tak včera na mě nemělo, buď stárnu a moje staré kosti ho potřebují, nebo jsem zvolil správné tempo a společně s taktikou zpomalování jako reakce na zvyšující se venkovní teplotu to zafungovalo.

Taktika zpomalování v reakci na zvyšující se venkovní teplotu je založena na tom, že teplota vzduchu a teplota vnitřní, tedy tělesná, která se zvyšuje jako reakce na podávaný výkon (vykonanou práci) se sčítají. Ve chvíli, kdy dojde k překročení limitní teploty, tělo kolabuje. Snížit tuto celkovou teplotu můžeme jen tím, že zpomalíme (snížíme výkon).

Sokolov je moje město a Sokolovský 1/4 – 1/2 maraton srdcovka.

Výjimečný v tom, že jsem ho mohl celý prožít ve společnosti člověka, který se ve 49 letech, po infarktu a mozkové mrtvici, rozhodl žít a začal běhat.

A začal tak, jak by to měl udělat každý, ať už kvůli zdraví, fyzické kondici nebo že chce být novým Emilem Zátopkem. Začal pomalu, kontroluje si svůj tep a jak houba nasává informace, jak to dělat co nejlépe, aby si mohl užívat aktivního života i ve vysokém věku.

Strávili jsme spolu necelé dvě hodiny a i když slunce do nás přežilo o sto šest, proběhli jsme trasou 1/2 maratonu naprosto v pohodě bez jakýchkoliv komplikací, a to byla jeho první 10 v životě, jinak běhá zatím maximálně 5 kilometrů. Za mě fakt borec a pro mě velká radost a odměna ho doprovázet.

Obdivuji vás za to, co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii, a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Po dlouhých deseti letech jsme měli s Danou na návštěvě padreho Petra H.

Před těmi deseti lety s námi vedl dlouhý rozhovor před naší svatbou, kdy nám pokládal otázky, které si lidé většinou sami před tímto důležitým krokem nepoloží, i když by měli. Měli proto, že jsou to otázky mířící velmi hluboko pod kůži, a když si je vzájemně nezodpovíte, tak později mohou hluboko uloženy ve vás způsobit, že si přestanete vzájemně rozumět.

Kromě toho, že nás pak na Třech křížcích oddal, naučil nás dívat se na věřící zcela jinak, než jsme se na ně dívali, než jsme ho osobně poznali.

Dívali jsme se na ně, jako většina ateistů, jako na lidi, kteří věří v něco, co není, věří na Spasitele, věří v Boha.

Neměli jsme vůbec potuchu, kolik toho dělají pro ostatní, hlavně pro ty, kteří z různých důvodu sešli na zcestí, nebo se dostali do nesnází. 

Neměli jsme vůbec ponětí, že to nedělají na “příkaz” Boha, ale pouze z lásky k člověku, z lásky k bližnímu svému.

Nechápali jsme to ani z toho důvodu, že moderní doba je už taková, že lidi manipuluje do role “výrobního prostředku”, který je schopný myslet většinou jen na to, jak vydělat co nejvíc, aby byl spokojený, aby uspokojil potřeby své rodiny.

Neříkám, že je to špatné, ale pro život je to málo, protože člověk není nemyslící stroj, je to živý tvor toužící po lásce, toužící po uznání, toužící něco opravdového prožít… a když to nepozná, citově strádá. 

To vede k tomu, že pak strádá i psychicky a fyzicky, až z toho onemocní. Onemocní nemocí odcizení.

O téhle nemoci se nemluví, ale bohužel touto nemocí trpí zejména mladí lidé, a to je velmi nebezpečné, protože ten, kdo touto nemocí onemocní, se odcizí nejdříve lidem a pak sobě, a nakonec to dojde tak daleko, že neví, proč by měl žít.

Když Petr odcházel, doplnil to, co jsem zmínil v úvodu: Obdivuji vás za to co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii – a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Je větší, protože z toho, co děláte a sdílíte, člověk nutně nabude dojmu, že si tak hezky běháte, cvičíte, cestujete… a nemáte vlastně žádné starosti, ale teď vidím, že jich máte spousty, jen se díky svém přístupu k životu s nimi dokážete lépe vyrovnat. Možná i díky tomu, že jste na všechno dva.

A má pravdu, se vším se člověk dokáže lépe srovnat, když na to není sám, a my jsme Petrovi moc vděční za jeho otázky, které nám položil před svatbou, které bychom si sami nikdy nejspíš nepoložili, a možná nebyli dnes tak šťastní a neměli sílu šířit lásku, naději a optimismus mezi ostatní.

Takže jaké z toho plyne poučení? Docela prosté: nezavírejte se do sebe, nesnažte se vyřešit své problémy sami. Vždy se najde někdo, kdo vás vyslechne, možná neporadí, ale mnohdy, aby člověk našel cestu ven ze začarovaného kruhu, stačí vyslovit je nahlas a věci se začnou dít.

Stále říkám, že je lepší se naprášit sám, než nabíjet na sebe kulomet druhým, takže co to prasklo? Však počkejte, hned to zvíte. Díky mravenčí píli, ještě když byl redaktorem Pelhřimovského deníku, se podařilo zjistit, že Miloš Škorpil, který léta krmí všemožná media, ale co media, hlavně ty nešťastníky, co mu to žerou, tím, jak je správné běhat, vůbec běhat neumí. Jen se podívejte na tu úvodní fotografii, vždyť on má větší ÓČKA než kdejaký fotbalista!

To se pak nelze divit, že na té jeho Běžecké škole, kterou tak všude protlačuje, jsou nejčtenějšími články: Bolesti třísel či Bolesti kolen.

Bodejť by ne, když ten jeho styl je vysloveně o zabití. Je s podivem, že jej ještě nikdo nezažaloval a nevysoudil na něm milióny za obecné ohrožování zdraví spoluobčanů a za ztrátu důstojnosti! Hlavně nás to zaráží u těch tisíců a tisíců jeho obdivovatelek a nohslednic, které si dříve vykračovaly ladně a neodolatelně, kroutíce při tom svými zadečky a tím lákající případné životní partnery. Které nyní tvoří zástupy žen bez partnerů. Jak by taky nějakého partnera mohly uchvátit na svou kachní chůzi. Jen si vzpomeňte, jak Škorpil všude zdůrazňuje tu „kolíbku“, tedy, lehce přes patu, přehoupněte se přes střed nohy tak, že se zároveň vaše chodidlo přetočí z vnější hrany na vnitřní a zezadu dopředu tak, abyste se odráželi ze špičky – z prstů. Už jenom, když si to člověk čte, tak se mu z toho zašmodrchají oči. Co teprve, když se to snaží prakticky provést! No a v kombinaci s těmi jeho óčky to pak vypadá, že před vámi nejde ztepilá, ladně se vlnící gazela, ale nějaké nedefinovatelné monstrum, a kdo by to chtěl mít doma, že?

Ve chvíli, kdy se články s výše uvedenou fotografii objevily ve zmíněném Pelhřimovském deníku, tento se stal nejprodávanějším periodikem v zemi a naprosto vytlačil ostatní periodika, jako jsou Blesk, MF Dnes či Lidové noviny. Jeho náklady natolik stouply, že to musela zaznamenat do České knihy rekordů pelhřimovská agentura Dobrý den, která tuto knihu spravuje. Výše zmíněná media, hlavně však jejich investigativní novináři to ovšem nemohli nechat jen tak, a tak začali pátrat, co za tím vším vězí. Hnětlo je, že to nebyli oni, kdo objevil tuto naprostou BOMBU. Navíc v čase, kdy se zase všechny jejich přílohy a časopisy začnou plnit články pro ženy – Jak zhubnout do plavek. Jak zdravě žít, aby to bylo stejně příjemné, jako když žijete nezdravě. A tu objevili, že to celé je vlastně KACHNA.

No, kachna, ona to zas tak docela kachna není, spíše by se dalo napsat, že je to neuvěřitelně a zpropadeně dobře vymyšlená reklamní kampaň na knihy které Škorpil napsal. Vždyť jak lépe vzbudit pozornost čtenářek a čtenářů, než nějakou tou „zaručenou“ šokující zprávou, na jejímž základě si všichni zapamatují jméno autora a o čem píše?

A že to zabralo, jeho knihy se staly rázem nejprodávanějšími knihami s běžeckou tématikou jak v České, tak Slovenské republice.

Bohužel, pro Škorpila, nepochopil genialitu Michala Vítů, převedl jej na svou běžeckou víru, ten si posypal hlavu popelem a z celé bomby zbyla jen kachna,

takže teď si musí propagaci svých knih dělat sám.

Před lety jsem se rozhodl věnovat hobby běžcům, protože si myslím, že nový Emil Zátopek se nezrodí na atletické dráze, ale mezi tisícovkami zapálených běžců. Přesto jsem měl štěstí, že jsem připravoval dva mistry republiky na 100 kilometrů: Radka Brunnera (zvítězil 2x) a Jirku Krejčího – posledního, kdo porazil na MR v běhu na 100 km Dana Orálka. Jirka pak ještě zvítězil v Evropském poháru dálkových běhů. Podařilo se mě připravit i Ivanu Sekyrovou ke splnění maratonského limitu na olympiádu v Londýně a Milana Šumného na jeho dva skvělé výsledky ve Spatrathlonu. Úplně nejvíc však pro mě jsou výsledky těch, které nikdo nezná, ale jejichž radost z výsledků je o to větší.

S Ivanou a Milanem Kalouskem – príma chlapíkem, který má na Ivanině úspěchu velkou zásluhu, protože jí pomáhal vytvářet zázemí, které v jejích amatérských podmínkách bylo na velmi vysoké úrovni, jsme kolem sebe „kroužili“ na závodech ve Frantovkách několik let. Tak dlouho měli Ivana s Milanem v hlavě maraton a olympiádu v Londýně. Loňský Ivanin běžecký rok začal jejich úvahám dávat docela reálnou podobu. Když jsme si pak plácli na spolupráci, byla Ivanina výkonnost na hraně splnění B limitu. 

Už tehdy jsem věřil, že to Ivana vyválčí. Postavil jsem plán, kde jsem maximálně zohlednil to, na co byla Ivana až dosud v tréninku zvyklá, domluvili jsme se na závodech, kterých bylo trošku víc, než bych normálně doporučil, ale zase jsem musel vzít v úvahu, že Ivanu bez závodů nechat nemůžu, že je potřebuje běhat. Zkrátka jsem se snažil, aby zásah do tréninku nebo lépe řečeno do navyklého chodu svého běhání pociťovala co nejméně.

Bylo to důležité z hlediska psychiky i z hlediska fyzičky. Když si pak Ivana zaběhla ve Kbelích osobák na 10 kilometrů, věděl jsem, že má na 2:35, po Hervis ½Maratonu v Praze už to byla tutovka. Jediné, co mohlo její pokus zkazit, bylo počasí, nebo že by onemocněla, když v celé přípravě se jí až neskutečně vyhnuly všechny zdravotní problémy, což v minulých letech u ní také nebylo zvykem. To byla další moje práce, doporučit vhodné potravní doplňky, které posílí její imunitu. 

Pak jsme odjeli do Rotterdamu. Ivana, Milan, Honza Sokol coby první vodič a Michal Vítů, jako vodič pro Honzu na první kilometry. Nálada byla skvělá, o závodě jsme moc nemluvili, až večer před startem jsme udělali válečnou poradu. Milan, byť tomu věřil, byl pořád trošku skeptický a uvažoval, zda by Ivana neměla, kdyby na půlce ztrácela, odstoupit a zkusit to pak třeba v Praze. S Ivanou jsme ho přesvědčili, že vsadíme na první ránu, už kvůli tomu, aby to pak nemusela nosit v hlavě.

Šli jsme na start, problém nastal při vstupu do koridorů. Michal měl jako já na čísle koridor D a k Ivaně ani k Honzovi se po odstartování nedostal. Ale Honza to nakonec rozjel Ivaně jako v Praze, navíc se dostali do skupinky, která měla stejný cíl a tak si vzájemně pomohli. Přesto však zaslouží Honza velkou poklonu, své úlohy se zhostil skvěle až do 32. kilometru, kde jsme byli s Ivanou domluveni, že když bude cítit sílu, tak zrychlí, takže tady Ivana utekla i Honzovi a běžela si suverénně pro svůj limit.

Já se mezi tím trápil daleko vzadu, ale když jsem probíhal 28. kilometrem, běželi borci proti mně na 40. Říkal jsem si: „Teď tu musí běžet Ivana“. A najednou ji vidím, jak doslova trhá asfalt, kouknu na hodinky a bylo mi jasné, že JE TO TAM! Další 2 kilometry jsem probrečel, a i když mě začalo bodat v třísle, tak jsem se vznášel a to až do cíle. 

Když jsem byl mladý, říkal jsem si po každé olympiádě: „Na té další budu.“ Tohle se mi nikdy nepoštěstilo, a když jsem se rozhodl být tu pro hobíky, tak jsem pozbyl i naděje, že někdy budu připravovat někoho, kdo se tam dostane. Osud však byl ke mně milostivý a nadělil mi v osobě Ivany možnost na olympiádu jet a mít tam své želízko. 

Mám z toho ohromnou radost, i proto, že i když jsem věděl, že moje tréninkové metody jsou dobré a měl to již vyzkoušeno na Radkovi a Jirkovi, tak tenhle Ivanin úspěch snad donutí ostatní trenéry se zamyslet nad tím, jestli jejich metody už nepatří historii a nezkusí změnit svoje myšlení, svůj přístup ke svým svěřencům, a tím jim také pomoci změnit jejich myšlení.

Pokud bych měl Ivanu charakterizovat podrobněji, tak bych o ní řekl toto: Ivana je velmi inteligentní žena, umí si v hlavě srovnat hodnoty, ví, co chce a dokáže si běžet za svými cíli. Velkou výhodu u ní vidím v tom, že je sama trenérkou, a to velmi empatickou, trenérkou, která se dokáže vcítit do pocitů a myšlení svých svěřenců. Jako velkou výhodu vidím i to, že Ivana běh miluje a doslova pro něj žije, neběhá pro výsledky, ale pro radost z běhu, pro radost z pohybu. Prostě je mi v tomto směru velmi podobná, takže naše spojení mohlo zafungovat tak, že nejspíše mnohým vyrazilo dech.

No a pak mě osud nadělil Milana Šumného a ten vyrazil dech celému českému ultramaratonskému světu. Z čehož plyne poučení, že když rozdáváš z toho, co umíš, tak jsi vždycky odměněn.