Nejčastější chyby, nejen běžeckých začátečníků

Nejčastější chyby, nejen běžeckých začátečníků

Běhat dobře a správně není a nemusí být dřina. Přesto většina lidí běhá tak, že doběhnou a mají dost. Což není špatně pokud absolvovali hodně náročný intervalový, nebo objemový trénink. Rozhodně by se tak neměli cítit po každém, nebo skoro každém tréninku.

Většina tréninků by měla proběhnout v režimu – doběhnu a mám pocit, že můžu jít běhat znovu.

S Danou běháme již 17 roků, a až teprve letos pochopila co znamená – nikam se nežeň.

Tak jako většina lidí se snažila uběhnout od výběhu co nejdelší vzdálenost. I když si při tom měřila tepovku a cca po 2 – 3 kilometrech začala běh prokládat chůzí, stejně byla na konci okruhu (měří 6 kilometrů) unavená a rozhodně neměla pocit, že je jen příjemně unavená a zítra může jít běhat znovu.

Na začátku prázdnin se jí kvůli tomu nechtělo jít moc běhat. Tak jsem jí řekl, ať to nebere jako běh, že prostě jen jdeme šoupat nohama. A ať mě poslouchá, jak jí “diriguju”.

Zhruba po 400 až 500 metrech běhu, bez ohledu jestli by mohla běžet dál či ne, jsem zavelel přejít do volné chůze. Zhruba po 50 metrech jí zase dovolil běžet. Takhle to probíhalo celých 6 kilometrů. Ano, trvalo nám to trošku déle než když se snažila co největší část trasy běžet, ale konečně nebyla po tréninku zchvácená, ale naopak nabytá energii.

Od té doby nechodíme běhat ale jen šoupat nohama.

Takže asi tak, a níže se podívejte na další chyby nejen začínajících běžců a snažte se je ze svého běžeckého arzenálu co nejdříve odstranit.

Pohyb na předpis, blízká budoucnost, nebo fikce

Pohyb na předpis, blízká budoucnost, nebo fikce

Nejlevnější zdravotní prevencí je vrátit pohyb do života lidí. „Proč to děláš“? No, proč? Protože mi to předepsal ten bláznivej doktor. Mě osobně by to ani ve snu nenapadlo, ale doktor řekl, tak musím, jinak prý do švestek!

Je to něco podobného, jako když vás posílá doktor do lázní. Většinu lidí, kteří tak rádi jezdili do lázní a pobyt v lázních si užívali a pak o tom celý rok vyprávěli, jaké to tam bylo, dnes, když už jim je doktor nemůže napsat, ani nenapadne tam jet. A přitom jim ty lázně udělaly tak dobře, že z toho pak celý rok žili! A to se v těch lázních taky hýbali – protože jim to předepsali lázeňští doktoři.

Nehýbu se, protože na to nemám

Hodně lidí se nehýbe proto, že na to nemá. Fitka jsou drahá a jít se projít, či dokonce proběhnout ven, tak to ani náhodou: „Ještě by mě při tom někdo viděl, a já bych musel vysvětlovat, proč to dělám!“

Nejbanálnější a nejblbější výmluva, co znám! Ale kolik lidí ji má v hlavě?

Proč se ke zdravé výživě nepředepisuje i zdravý pohyb?

Nepředepisuje se proto, že to dietology a výživové poradce ani nenapadne. Prostě to berou jako přirozenou věc, že by se měl člověk hýbat, když chce být zdravý a také proto, že jim to při studiu nikdo neřekl.

Nepředepisují jej ani proto, že dnešní člověk má pohyb jako největšího nepřítele, jako největší hrozbu a ohrožení svého života. „Já že bych se měl hýbat? No to by mě zabilo!“ Přitom jediné, co člověka může udržet při životě, je pohyb, protože pro pohyb byl člověk zrozen.

To, co člověka zabíjí, jsou stroje

Člověk, aby si ušetřil práci, aby se nemusel moc hýbat, vymyslel stroje, které mu tuto práci ulehčí, nebo ještě lépe, udělají ji za něj. Tím si pěkně zadělal na problémy.

Stroje mu pomáhají, aby nemusel udělat ani krok a tím ho zabíjejí doslova, protože  energii, kterou přijme, se mu v těle usazuje jako jed a on kypí a kypí a kypí.

Výsledkem je obezita a cukrovka – největší zabijáci současné doby. A pokud se člověk nezačne hýbat na předpis, tak bude ještě hůř. Podle amerických studií v loňském roce mělo mít až 83 % mužů a 72 % žen nadváhu nebo být obézních, 77 % mužů a 53 % žen, mít cukrovkou nebo být v takzvané prediabetické fázi.

Šílená čísla, co říkáte a přitom stačí ták málo, vrátit do svého života pohyb.

Výtah používejte jen na cestu dolů

O něco výše jsem napsal, že mnoho lidí se nehýbe, protože si myslí, že na to nemá. Ale to je naprostá hloupost. Za pohyb nemusíte vydat ani kačku, ba ani halíř.

Připadáte si hloupě, když vás někdo venku potká, že se jen tak a zbůhdarma procházíte? Klidně na něj v ústrety houkněte: „Ahoj, doktor mi řekl, že bych měl trošku chodit, jinak tady dlouho nebudu a je to to jediné, co pro mě ještě může udělat, že už mi žádné jeho prášky nepomohou!“, zanadávejte si pak na doktora, on to unese, stejně mu už nadává kdekdo a běžte spokojeně dál.

Bydlíte v domě, pracujete v budově, kde je výtah? Skvělé! Zapomeňte na něj při cestě nahoru a pěkně si ta svoje patra vždy vyšlapněte až do místa určení. Dolů se s pánembohem vozte. Oboje bude prospěšné vašemu zdraví.

Na cestě nahoru, i když se budete po každém třetím schodu zastavovat, se pěkně zadýcháte, budete se potit, budete na mě nadávat, co jsem to za pošuka, že jsem vám tohle poradil. Budete nadávat sobě, co jste to za pošuka, že jste na to vůbec slyšeli. Ale to nevadí, všechno tohle je velmi zdravé. Hlubokým dýcháním konečně nasytíte své tělo kyslíkem, pocením se vám bude dostávat z těla všechno to svinstvo, co do těla ládujete pod tlakem svou stravou, a adrenalin vám pomůže to vyjít až nahoru.

Když to po prvním pokusu nevzdáte, tak za týden už začnete pozorovat pozitivní změny. Už se nebudete zastavovat po každém třetím, ale až po čtvrtém schodu. Zjistíte, že i tenhle nepatrný pohyb vám umožnil se cítit lépe, ručička váhy začne ukazovat na menší čísla. Začne se vám množit krevní řečiště. Krev a s ní kyslík, veškeré živiny a stavební látky doputují na „periférii“ (šlachy a vazy, klouby, kosti, kůže).

Proč ta cesta výtahem dolů?

Předpokládám, že tuhle předepsanou anabázi jste začali podnikat proto, abyste unikli zvyšující se váze, obezitě – cukrovce. Tedy že už nějaké nadbytečné kilčo zdobí vaše tělo. Takže cesta po schodech dolů by měla negativní vliv na vaše klouby. Takže proto.

Proč člověk chodí do fitek

Do fitek chodí spousta lidí proto, že tam se hýbat je normální, k tomu jsou přeci fitka určena.

Ve fitku se vám může dostat i pomoci ve formě kvalifikovaných fitness trenérů či trenérek a věřte, že stejně jako je důležité zvládat správný běžecký styl, když běháte, je důležité provádět posilovací cviky tak, jak se provádět mají, protože jinak se buď můžete zranit, nebo nedosáhnete výsledků, kterých dosáhnout chcete. Prostě trenéři, kteří tomu rozumějí, jsou takoví fit doktoři.

Nápad nakonec – lékárny centra pohybu

Tak mě ještě napadlo. Lidé jsou zvyklí si vybírat léky, které jim předepíše lékař, v lékárně. Kam si ale budou lidé chodit vybírat pohyb, který jim lékař předepíše? Pokud se tím skutečně lidé začnou řídit a začnou se hýbat, budou zdravější, přestanou mít potřebu se cpát léky a lékárny tím pádem zajdou na úbytě. Takže by nebylo od věci, kdyby se už nyní začali lékárníci přeškolovat na odborníky zdravého životního stylu a nabízet kromě léků i možnost, že naučí své zákazníky zdravému pohybu. Osobně pár lékárníků, kteří už se začali hýbat, ba dokonce běhat, znám! Teď je jen přesvědčit o tom, že je vždy dobré být první!

Musíš být vítěz, zabíjí naši dětskou duši

Musíš být vítěz, zabíjí naši dětskou duši

Musíš být vítěz, musíš být nejlepší, musíš se víc snažit, abys vyhrál, abys byl nejlepší!“ Postupem let se požadavky stupňují, „musíš se snažit, abys více vydělal, abychom si mohli pořídit lepší bydlení, měli lepší auto, mohli jet na lepší dovolenou.

Není divu, že to v lidech zabíjí duši, nejhorší na tom je, že tím je zabíjena dětská duše ještě dříve, než se může rozlétnout a poznat, proč na tento svět přišla.

Není divu, že už od dětských let nevíme, co si s životem počít a to se pak s námi táhne do té doby, než řekneme:

A DOST, TOHLE TEDY OPRAVDU NECHCI, PROTO JSEM SE NENARODIL/NENARODILA!

Ale co pak, když dosud jsme žili, jak druzí pískali?

Nemůže být toto důvodem, že jsou děti stále „zlostnější“, že jsou lidé na sebe stále „nabroušenější“? Že si lidé sami sebe neváží? Že se nedokáží přijmout?

Není tohle důvodem nemocí, jako je rakovina, obezita, psychická traumata? Tato otázka stojí jak v osobě první (já), tak i druhé (ty či vy), protože ven vždy ventilujeme jen to, co se odehrává v nás, s čím se nedokážeme sami srovnat, co si nedokážeme sami odpustit a proto prskáme, kopeme kolem sebe, v nejhorších případech střílíme a bijeme, vždy však ty nepravé!

Není už čas zastavit se na cestě směřující dolů do pekla svého bytí a vyběhnout, rozletět se zpět nahoru, najít sebe sama, svou podstatu, to dítě v nás, toho boha v sobě?

Život v životě, ne po životě

Je to jeden ze životních paradoxů – spousta lidí řeší, co bude, až tu nebudou, co bude, až opustí tento svět, co bude, až… Když si to člověk takhle srovná za sebou, tak si musí říci jediné:

TO JE ALE PĚKNÁ HLOUPOST!

A bude mít pravdu. Je to stejná blbost jako to: mít se lépe než naši předci, naši rodiče, sousedi, přátelé, v jiných zemích!

Vím, nějaký cíl mít člověk musí, aby měl důvod proč žít – a v tom to je, v tom jednom krátkém slovíčku ŽÍT, pokud je jediným důvodem našeho žití, mít se lépe než jiní, znamená to, že nemáme své sny, jen přejímáme sny druhých.

Bohužel se tím zase vracíme na počátek, vědět proč tu jsem, co mám dělat, abych naplnil smysl života.

U lidí, kteří ŽIJÍ, se zdá, že jim jde vše lehce, jako by životem jen proplouvali, ale to není zdání, to je skutečnost. Recept je tak jednoduchý, že se bráníme jej přijmout, vždyť TO přece nejde, aby TO bylo tak snadné, kdyby TO bylo tak snadné, tak by TO dělali všichni.

Určitě důvěrně znáte tyhle myšlenky. Přitom je to opravdu tak snadné, chce to jen nepřemýšlet a konat. Nic víc, nic míň, jen konat. Jakmile začnete jednou konat, bez přemýšlení: půjde to, nepůjde to, poznáte, že ONO TO JDE! ONO TO OPRAVDU FUNGUJE! ŽE JSEM TO JÁ TROUBA NEZKUSIL DŘÍV?

Když se podíváte na člověka, kterému, jak se říká, jde všechno samo, uvidíte jasné oči, zasněný pohled, spokojený – trošku rošťácký úsměv, lehkou chůzi – jako by se vznášel. Když projde kolem vás, jako by vás pohladil lehký vánek, když vám podá ruku, když vás obejme, pocítíte zvláštní teplo, ten stisk, to objetí je pevné a přitom nedrtí, ten pohled je chápající, nikdy však odsuzující. To všechno proto, že ten člověk koná bez předsudků, prostě protože ví, že je to třeba udělat a tak to udělá.

Když kolem vás projde, když vám věnuje svůj pohled, když vám stiskne ruku, máte pocit, že TO máte, ano, máte TO, právě kolem vás proplul ŽIVOT, a proto vraťte se do doby, kdy jste byli dětmi, vzpomeňte si, co jste skutečně jako malí chtěli a začněte uskutečňovat své sny, vyběhněte na svou cestu, nastavte své tváře slunci, vodě, větru, obejměte celý svět a celý svět bude váš, protože celý svět je ve vás, VY jste ten svět!

Jak se po nemoci vrátit do tréninku

Jak se po nemoci vrátit do tréninku

Nejdůležitější při návratu do tréninku je NESPĚCHAT!

Zase tu máme známé „dobré“ chřipkové období, i když těch potvor způsobujících respirační onemocnění se prý na nás valí více. Pokud vás to již zasáhlo, či zasáhne, nesnažte se hned po nemoci vrátit do plného tréninku, nebo ještě hůře nesnažte se dohnat zameškaný trénink. Vždy se v těchto případech vyplatí nespěchat.

Ono kolikrát není snadné odpovídajícím způsobem přizpůsobit trénink, i když je vše v pořádku, nepostihnou nás žádné neduhy, případně se nepereme s časem. I v těchto chvílích musíte velmi citlivě vnímat řeč vašeho těla, trénink přizpůsobit jeho potřebám. Jak se ale k tréninku postavit, když z jakýchkoli důvodů musíte vysadit na týden či déle?

Je-li váš výpadek způsoben pouze nedostatkem času, ještě se tak moc neděje. Přesto ale není dobré pokračovat v tréninku tam, kde jsme skončili, či ještě hůře, přeskočit ten vynechaný týden a navázat tam, kde bychom podle plánu měli být.

V tomto případě je dobré zařadit mezi tréninkovou jednotku, u níž jste skončili a následnou plánovanou alespoň 2 – 3 oživovací tréninkové jednotky, které vaše tělo zase připraví na danou zátěž, prostě se zase rozběhat.

Je-li ale výpadek způsoben nemocí, tak je třeba po skončení nemoci zařadit minimálně týden lehčího tréninku. Třeba:

  • První den běh na úrovni (65 – 75% TF max) v délce 30 – 45 minut
  • Druhý den volno
  • Třetí den – 15 minut (65 – 70 % TF max); 5 x 100 m (80 – 85% TF max) (stupňovaně); 30 minut (75% TF max); 10 minut (70%TF max)
  • Čtvrtý den – 45 minut (65 – 75% TF max)
  • Pátý den – volno
  • Šestý den – 60 – 75 minut (75 – 80% TF max)
  • Sedmý den – 45 minut – (65 – 75 % TF max)

V dalším týdnu si zopakovat trénink posledního týdne před nemocí a pak pokračujte dále v tréninkovém plánu.

Nejhorší ze všeho by bylo chtít tréninkové manko dohnat. Jediné čeho tím dosáhnete, bude to, že znovu onemocníte, zraníte se nebo se dostanete do dlouhodobější únavy.

Psí fit život

Psí fit život

Pořád slyšíme, jak lidé říkají: „To je psí život!“ Vy lidi ale vůbec nevíte, co to obnáší. Zvlášť když vás život vrhne do domácnosti, kde se pořád někam chodí, běhá, něco zvedá.

Vůbec byste nevěřili, jak náročné je každé ráno absolvovat povinných 5 (10, 15…) kilometrů, zatímco vy byste si ještě rádi poleželi v teplé posteli nebo něco sežrali. To ale ne, my dostaneme nažrat, až když hejbneme zadkem! Jak říkám – psí život.

Maminka je na nás hodná, s ní alespoň nemusíme moc běhat, jen občas chytne slinu, jak tomu říká tatínek, a chvilku běží. To je však opravdu málokdy. Tatínek pak vždycky říká, že jí určitě chybí nějaké fotky nebo videa, kterými by motivovala ostatní k pravidelnému hýbání.

Když máme tu smůlu, že maminka nemůže, protože musí vařit nebo dělat něco užitečného, a zůstaneme pod dozorem tatínka, tak to už se předem běžíme někam schovat, aby nás nenašel a my mohli zůstat s maminkou hezky v teplíčku pelíšků doma.

Nevíme, jak to tatínek dělá, ale vždycky nás najde. Možná i proto, že Adonis je hrozně hyperaktivní (holt dřevěný Kůň a Panna, jako tatínek) a vždycky nás prozradí. Každopádně nás pak čeká většinou indiánský běh k Medardu, někdy i kolem něj. To když má tatínek pocit, že se nám to líbí nebo že jsme v poslední době měli toho pohybu nějak málo.

Když přiběhneme domů, maminka nás lituje, zatímco tatínek si libuje, jak jsme si to všichni pěkně užili. Nevím jak Aranka a Adonis, ale já jsem rád, když sebou konečně praštím na zem a už nikam nemusím.

Po obědě se vždycky těšíme, až si dá tatínek kafíčko se šlehačkou a o tu šlehačku se s námi podělí. No a pak přijde dvacet. Sotva tatínek vysrkne ještě horkou kávu (maminka tomu říká „vdechne“), ustele si v obýváku a dá si dvacet. To si pak všichni k němu vlezeme pod deku a nevylezeme, dokud maminka nejde na trénink, protože jakmile vyrazí do našeho garážového fitka, tak musíme hlídat, aby se jí něco nestalo. Mezi námi, ona není méně švihlá než tatínek, jen jinak.

Tak a teď už máte alespoň trošku představu, co to znamená psí život. A abych nezapomněl, když má tatínek pocit, že jsme běhali během dne málo, nebo ví, že druhý den bude celý den pryč, a my bychom se mohli v klidu celý den válet, tak nám naordinuje ještě jednu pěknou dlouhou odpolední procházku.

Za chrtí trio Škorpíků vyštěkal Coach Chagall Czech Spring

Jo, a jestli chcete vědět, jaký je člověčí fit život, tak si přečtěte knížku Fit bez fitka.

Poznej svého ducha (nebo démona), vyzývá Rubenczal, pohanský duch Krkonoš a ultimátní běžecký závod

Poznej svého ducha (nebo démona), vyzývá Rubenczal, pohanský duch Krkonoš a ultimátní běžecký závod

„Bojovali jsme o každou cestičku, o každičký metr, ale máme hotovo a potvrzeno,“ radují se pořadatelé Rubenczala, běhu v Krkonošském národním parku, po vyčerpávajících jednáních s ochranáři. Inovovaná trasa je tak připravena a opět bude stát za to. Pište si do kalendářů: 19. října, 23 km, 1280 m převýšení, epicentrum Horská chata Portášky. Běží se za každého počasí!

Tomáš Nohej – Tono agency

Výjimečná expozice východní části krkonošských hřebenů i výhledů do českých a slezských/polských údolí, trať vedoucí po starých kamenných chodnících a zapomenutých stezkách. Ale i „nekomerční“ charakter běhu pro omezený počet, tudíž exkluzívních, běžců činí z Rubenczala vskutku mimořádnou událost.

Startuje se z Horské chaty Portášky (1050 m vysoko) ještě výš na Růžohorky (1250 m), odtud starou lesnickou cestou pod lanovkou na Sněžku až k pivovaru a hotelu Máma. Ještě kousek dolů na hlavní peckou křižovatku a z ní prudce vzhůru pod stromy k Vebrovým boudám, na Slatinnou stráň a ke Kolínské boudě. Z ní po „hlavní“ až na vrchol Černé hory (1299 m), po otočce pak zpět okolo Hubertovy vyhlídky na Pěticestí, k Vlašským boudám a přes Hlušiny podél Úpského kostela, založeného Josefem II., až dolů do Velké Úpy (710 m). Odtud čeká závěrečný výstup Šramlem až na Portášky.

Trať bude mít čtyři občerstvovací stanice a sedm kontrolních stanovišť, fáborové značení se s ohledem na přírodu ruší. „Chceme takhle i zaručit bezpečnost. Závodníci dostanou mapy buď do mobilů nebo i na papíře,“ říká Michal John, spolu s Leošem Kratochvílem, šéfové organizačního týmu. Po říjnovém závodě se chystá i možnost individuálního testu trati a zařazení do dlouhodobého žebříčku, který bude po celý rok vyvěšen v Horské chatě Portášky.

Tam bude cílové zázemí i s jídlem a občerstvením po doběhu, nabízejí se balíčky startovné+ubytování. Chystají se i zajímavé ceny pro nejlepší nebo v tombole, díky pokračujícímu partnerství s Intersportem v Peci, okolo jehož výloh se poběží. Zážitek umocňuje atmosféra sounáležitosti komunity na horské boudě, kde se nocuje a proběhne tam pozávodní afterpárty. V tomto případě vám Rubenczal odpustí, že vyjedete až nahoru autem a sjedná vám povolení KRNAPu…

Znovu poběží třeba i nevidomý sportsman Jan Říha se svým vodičem Janem Škrabálkem, loni dali výkon za 2:49. „Nejen díky našemu závodu navštívilo poprvé Sněžku dvacet nevidomých studentů pražské školy Jiřího Ježka,“ připomínají pořadatelé spolupráci se spolky handicapovaných. Chystají se i další známé tváře.

Závod se zrodil, jak jinak než u piva, v srpnu 2011 a poprvé se tu běželo hned v listopadu – 39 lidí. Časem přibývalo účastníků a věhlasu, ale covidové roky Rubenczala utlumily. Poběží se tedy pojedenácté za čtrnáct let. Loni vyhráli Cyril Steger (1:59:00) a Kateřina Kramlová (2:26:29).

Pohanského boha Rubenczala si vytvořili v myslích původní obyvatelé hor pro vysvětlení podivných úkazů jako třeba silné větrné bouře bez blesků, sněhových přídělů, nepropustných mlh nebo inverzí. Zmínka o něm a symbol se objevily už v první mapě Krkonoš, kterou vytvořil vratislavský vzdělanec Martin Helwig v roce 1561. „Lidé si tu museli často sáhnout na dno svých sil a přežili jen ti nejodolnější. Z této filozofie čerpá náš závod, nejde jen o vítězství, ale překonání sebe sama,“ dodává John. 

„Svou účastí se stáváš součástí odkazu Hanče a Vrbaty,“ praví se na webu závodu. Tak máte šanci – ochutnat segmenty trasy, nebo i celou štrapáci můžete v rámci přípravy klidně ještě v příjemném povětří nadcházejícího babího léta, na Portáškách vás rádi navedou.

Více informací a přihlášky najdete na http://rubenczal.cz

Aktuality také na facebooku Rubenczal horský běžecký závod