Čtvrtletní tréninkový plán na půlmaraton

Čtvrtletní tréninkový plán na půlmaraton

Začal leden a s ním skončila doba vyhrazená regeneraci a nabíhání základních kilometrů, abychom si vytvořili dostatečnou základnu na to, co nás čeká nyní. Teda, co čeká ty, kteří se chystají s nástupem jara rozběhnout plnou parou vpřed a začít si odškrtávat z vybraných závodů a na těch nejvybranějších si zaběhnout osobní rekordy.

Tento tréninkový plán navazuje volně na tréninkový plán na rozběhnutí, podle nějž můžete začít s tréninkem, i když se budete později chtít v sezóně specializovat spíše na závody na pět či deset kilometrů.

První týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

10´- 15´volně – abeceda;  10x [2 min (400 m) (95%) – 2 min (400 m) (65%)]; 10 min (65 – 50 % TF max)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 6x [30 vt. (do kopce) (95%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50 % TF max)

so.

90 – 120min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (60 – 90 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Druhý týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

rozcvičení; 12x [2 min (400 m) (95%) – 2 min (400 m) (65%)]; 10 min (65 – 50 % TF max)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 8x [30 vt (do kopce) (95%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50%)

so.

110 – 140min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (70 – 100 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Třetí týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

rozcvičení; 14x [2 min (400 m) (95%) – 2 min (400 m) (65%)]; 10 min (65 – 50%)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 10x [30 vt (do kopce) (95%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50%)

so.

120 – 150min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (90 – 115 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Čtvrtý týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 705%)

st.

rozcvičení; 2 min (400 m) (95%) – 2 min (65%) – 3 min (600 m) (95%) – 3 min (65%) – 4 min (800 m) (95%) – 4 min (65%) – 5 min – 1000 m) (95%) – 5 min (65%) – 3 min (600 m) (95%) – 3 min (65%) – 2 min (400 m) (95%); 10 min (65 – 50%)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 5x [2 min (do kopce) (90%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50%)

so.

100 – 130min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (65 – 105 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 70%)

Pátý týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

rozcvičení; 2 min (400 m) (95%) – 2 min (65%) – 4 min (800 m) (95%) – 3 min (65%) – 5 min (1000 m) (95%) – 4 min (65%) – 6 min – 1200 m) (95%) – 5 min (65%) – 4 min (800 m) (95%) – 3 min (65%) – 2 min (400 m) (95%); 10 min (65 – 50%)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 10x [30 vt (do kopce) (95%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50 % TF max)

so.

120 – 140 min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (95 – 110 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Šestý týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

rozcvičení; 2 min (400 m) (95%) – 2 min (65%) – 4 min (800 m) (95%) – 3 min (65%) – 8 min (1600 m) (95%) – 6 min (65%) – 12 min – 2400 m) (95%) – 7 min (65%) – 4 min (800 m) (95%) – 3 min (65%) – 2 min (400 m) (95%); 10 min (65 – 50%)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 5x [2 min (do kopce) (90%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50%)

so.

140 – 160min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (110 – 125 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Sedmý týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

rozcvičení; 40 min fartlek ; 10 min (65 – 50 % TF max)

čt.

40 – 60 min (65 – 75%)

pá.

rozcvičení; 10x [20 vt (do kopce) (95%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50%)

so.

100 – 120min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (65 – 90 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Osmý týden

den

po.

volno

út.

40 – 60 min (65 – 75%)

st.

15 min (65%) – 20 min (80 – 85%) – 5 mi (65%) nebo rozcvičení; 40 min fartlek; 10 min (65 – 50%)

čt.

volno před závodem nebo 40 – 60 min (65 – 70%)

pá.

rozcvičení před závodem – 25 min (60 – 75%) nebo rozcvičení; 10x [20 vt (do kopce) (95%) seběh (65%)]; 10 min (65 – 50%)

so.

závod nebo 120 – 150min (75 – 85%); alternativa pro běh s holemi (90 – 120 min)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Devátý týden

den

po.

volno

út.

rozcvičení; 4x [1 km (5 min) (90%) – 3 min (65%)]; 10 min (65 – 50%)

st.

40 – 60 min (65 – 75%)

čt.

60 – 80 min (65 – 85%)

pá.

volno

so.

závod na 10 km nebo 10 min (65%) – 40 min (80 – 85%) – 10 min (65 – 50%)

ne.

40 – 60 min (65 – 75%)

Desátý týden

den

po.

volno

út.

rozcvičení;3x [2 km (10 min) (90%) – 5 min (65%)] nebo 10x [400 m (90 – 95%) – 400 m (65%)]; 10 min (65 – 50%)

st.

10 km (50 – 60 min) (65 – 75%)

čt.

60 – 80 min (65 – 85%)

pá.

volno

so.

10 min (65%) – 60 min (80 – 85%) – 10 min (65 – 50%)

ne.

60 – 90 min (60 – 75%)

Jedenáctý týden

den

po.

volno

út.

rozcvičení; 200 m (95%) – 100 m (65%) – 400 m (95%) – 200 m (65%) – 600 m (95%) – 300 m (65%) – 800 m (95%) – 400 m (65%) – 600 m (95%) – 300 m (65%) – 400 m (95%) – 200 m (65%) – 200 m (95%); 10 min (65 – 50%)

st.

10 km (50 – 60 min) (65 – 75%)

čt.

10 km (40 – 60 min) (75 – 85%)

pá.

volno

so.

rozcvičení; 10 min (2 km) (90% F) – 10 min (2 km) (65%) – 10 min (2 km) (65%); 10 min (65 – 50%)

ne.

60 – 90 min (65 – 75%)

Dvanáctý týden – týden půlmaratonu

Pokud jste z výše uvedeného tréninkového plánu odtrénovali alespoň 80 %, co po vás chtěl, tak se nemusíte vůbec strachovat o výsledek. Pokud to nezkazíte přepáleným tempem na začátku, tak nemusíte mít žádné obavy.

V tomto týdnu už jen lehce popobíhejte, rozhodně nechtějte dohnat zmeškané a bude to v pohodě.

V pondělí si odběhněte lehce, ale opravdu jen lehce 5 kilometrů (tempo 65 – 75% TF max), v úterý 25 – 35 minut v tempu půlmaratonu plus 10 minut na rozehřátí a 5 minut na výklus, na konci tréninku se nezapomenete protáhnout, a ani masáž (ať už od maséra či automasáž) vám neuškodí. Ve středu lehkých 30 minut běhu (tempo (65 – 75% TF max). Ve čtvrtek volno. V pátek rozcvičení před půlmaratonem (15 minut volně 4 – 5 rovinek (80 m), protažení, 5 minut výklus, no a v sobotu na to vlítněte. Pokud se váš závod poběží až v neděli, tak si v pátek dejte taky volno a rozcvičení před závodem si dejte až v sobotu.

 

Pravidelný kontakt chodidel se zemí, skvělý lék na bolesti hlavy

Pravidelný kontakt chodidel se zemí, skvělý lék na bolesti hlavy

1. Když člověk sedí, má kontakt toliko svého pozadí s křeslem, či tím na čem sedí, není divu, že má pak pocit, že jeho život nestojí za nic, lépe řečeno, že jeho život stojí za prd.

Po prvních dvaceti důvodech, proč začít běhat tu máme další voko, tedy dalších dvacet jedna důvodů.

2. Dvě mouchy jednou ranou.

Musíte ještě vrátit vypůjčenou knihu, vyvenčit psa, hodit dopis do schránky? Proč nespojit každou z těchto povinností s běžeckým tréninkem. Tak zabijete dvě mouchy jednou ranou, uděláte něco pro své zdraví, svou fyzickou kondici a ještě pří tom splníte jen tak mimochodem některé své denní povinnosti.

3. Dobrý důvod k nákupům.

Kdo začne běhat, potřebuje běžecké boty – a funkční běžecké oblečení také není k zahození. Ve specializovaných obchodech, zaměřených na běh, dostanete ty nejlepší informace a ještě se budete divit, na co všechno jste nemysleli.

4. Poznávejte jiná místa.

Když běžec navštíví svého neběhajícího přítele, tak hned vypráví, kde co v místě, kde přítel žije, je. Ten se kolikrát nestačí divit, protože on sám, třeba za 20 let svého pobytu zde, toto ani nezaregistroval. 

5. Poznání nového města.

Když se běžec přestěhuje do nového města, tak už po několika výbězích ví, kde se dá dobře nakoupit, kde jsou jaké parky a vůbec kde jsou nejkrásnější místa ve městě, do nějž se přistěhoval. Při každém tréninkovém výběhu vidí a pozná z města mnohem víc, než kdyby jen jezdil do práce a z práce autem nebo za nákupy. 

6. Poznejte svět a jeho zvyky.

Po celém světě se pořádá nepřeberně běžeckých závodů, které jsou zajímavé místem, lidmi, kteří se jich zúčastňují, pamětihodnostmi, místní kulturou, zvyky …, ať přijede kamkoliv, vždy poznáte něco nového a ještě si při tom příjemně protáhnete tělo. 

7. Najdete přátele.

Každé ráno potkáváte běžce, které začnete zdravit. Jednoho dne se seznámíte, domluvíte se na společném běhu a stanou se z vás přátelé. Nebo se zúčastníte běžecké akce, mezi účastníky najdete takové, s nimiž vás bude spojovat víc než jen běh. 

8. Běh neoblbnete.

Když budete běhat hodně a často, poroste vaše výkonnost rychle. Budete-li běhat jen sporadicky, nebude se vaše výkonnost zlepšovat skoro vůbec. Když nebudete běhat vůbec, ztrouchnivíte. Budete-li chtít docílit nějakého pokroku, je třeba, abyste běhali alespoň 2x týdně. 

9. Utečte smrti.

Londýnská Kings College provedla studii s 2400 dvojčaty. Z té mimo jiné vyplynulo, že biologický věk těch, kteří běhali 3x týdně 30 minut, byl o 9 let nižší než jejich neběhajících sourozenců.

10. Kyslík – elixír života.

Bez kyslíku nemůže člověk žít a při běhání proteče tělem člověka 10x více kyslíku, než když stejně dlouhou dobu člověk stráví koukáním na televizi. Ale nejen to, tělo se také učí tuto dávku kyslíku rychleji a lépe zpracovávat a transportovat ji k orgánům a ke svalům. Výsledkem je vyšší sportovní výkonnost a lepší fyzická kondice.

11. Běhat můžete začínat vždy a znovu.

Běh je sportem, u nějž se nemusíte obávat výpadků. Prostě když zrovna nějaký čas nemůžete běhat, nic se neděje, začnete zase až to půjde. V době, kdy nebudete běhat, ztratíte pouze něco ze své výkonnosti, ale neztratíte techniku, jako třeba u tenisu, golfu, hokeje apod.

12. Zapalte své spalovací pece tuku.

Tuk je spalován i tehdy, když už v poklidu regenerujete v posteli (miCauching), po běhu. Spalování tuků, které jste nastartovali při běhu, probíhá ještě několik hodin poté, co jste už svůj běh skončili.

13. Dopřejte si zážitek z úspěchu.

Nepodařilo se vám dosáhnout úspěchu v žádném sportu? Tak při běhání se vám to určitě podaří, protože své cíle si při něm stanovuje každý sám!

14. Disciplíně se lze naučit.

Pokroku při běhu dosáhnete tehdy, budete-li běhat pravidelně. Čím disciplinovanější budete, tím vám to půjde snadněji. 

15. Balzám pro duši.

O endorfinech jsme již hovořili, ale při běhání se vytváří i hormon dobré nálady – serotoninu, který mimo jiné dokáže i potlačit strach. Při zvýšených hladinách serotoninu se dají léčit deprese a úzkostné stavy. Zvýšení hladiny serotoninu nejjednodušeji dosáhnete běháním.

16. Běžci jsou ochránci životního prostředí.

Kdo běhá, dívá se na prostředí, v němž žije, vážně a uvědomuje si, co je na něm třeba chránit. 

17. Najděte životní radost.

Staňte se členem běžeckého společenství (klubu). Podle studie, která probíhala devět let, mají lidé s mnoha přáteli a sociálními kontakty až o 60 % nižší úmrtnost, protože podléhají méně onemocněním způsobeným vysokým krevním tlakem a tím pádem jsou méně ohroženi rizikem infarktu. 

18. Běhání – zlepšovač vztahů.

Běhat se dá dobře ve dvou a právě pro páry je běhání výborná možnost užívat si sportu společně a ne proti sobě, jako je to například při tenisu, golfu, squashi. Při běhání se také dají probrat denní problémy nebo problémy vztahové. Tempo samozřejmě vždy určuje ten slabší.

19. Běhání dělá pevný zadek.

Běhání posiluje hýžďové svaly lépe než jakékoliv posilovací cvičení. Ještě lepší než běhání je v tomto případě běhání do schodů. 

20. Při běhání je každý vítězem.

Při běžeckých závodech se dostane tomu poslednímu stejného aplausu (někdy i většího) než prvnímu. Diváci dokáží ocenit výkony hobíků a mezi běžci je respekt rychlejších k pomalejším samozřejmostí. Dokáží ocenit i pouhou snahu.

21. Tenký nebo široký.

Ať jste štíhlí nebo při těle, běhat se dá s jakoukoliv figurou. Samozřejmě se běhá lépe, když jste štíhlí, ale běhat můžete, i  když máte něco přes doporučené BMI.

Hláška „Věk je jenom číslo“ platí, ale…

Hláška „Věk je jenom číslo“ platí, ale…

Spoustu lidí přímo nadzvedává, když slyší: věk je jenom číslo. Popravdě se jim nedivím, protože jako vše má i tato informace svá ale, avšak věk za to nemůže.

Tak třeba, když se ve čtyřiceti, padesáti, šedesáti… rozhodnete se sebou něco dělat, přesto, že jste to něco (fyzickou kondici) posledních deset, dvacet, třicet let zanedbávali a chcete to během pár měsíců dohnat. To vám pak po pár dnech či týdnech tělo řekne: jsi se po…, takže opatrně s tím doháněním.

Věk je fakt jen číslo, ale to neznamená, že když tělu naložíte, bude na to reagovat stejně, jako když vám bylo mnohem méně, nebo když jste byli mladí.

Tedy ono většinou stejně reaguje, ale když je nám méně, jsme mladí, tak to, že nás něco bolí, že jsme unavení, snášíme lépe zejména psychicky, než když to číslo už je vyšší.

Taky ve vyšším věku jsme si už nějakými bolestivými zkušenostmi prošli, a tak když nás někde píchne, někde něco zatahá, tak se hned lekneme a ucukneme.

Tohle vše, kromě celkového oslabení svalů, horší hybnosti kloubů, menší pružnosti úponů a šlach musíme mít na paměti, když si řekneme: věk je jenom číslo, a ať už s Novým rokem, nebo kdykoliv jindy začneme pracovat na zlepšení své fyzické kondice či zdraví.

Pro podobné případy jsem pro vás připravil roční tréninkový plán, který pomohl již mnohým si potvrdit, že věk je opravdu jenom číslo, a že když na to jdeme pomalu, výsledky se dostaví!

Novoroční pohádka o přecpávání, běhání a zblbnutí z hubnutí

Novoroční pohádka o přecpávání, běhání a zblbnutí z hubnutí

Hele lidi, nechte chvilku zmatků, sedněte si na zadek a chvíli v klidu podumejte a podívejte se na nás zvířata, povídala mi tuhle jedna ovce v ohradě, kolem které jsem probíhal.

Dokud nás necháte běhat volně v přírodě, tak jsme zdravá a hravá, žádné nemoci nás nemučí, maximálně nás sežere nějaký ten vlk. Tedy, pokud se nás ovcí týče, ale my mu to odpouštíme, něco žrát chudák musí a vlci jsou holt na maso.

Pohříchu však většinou sejdou ze světa kvůli kůži, teda kvůli tomu, aby vám nebyla zima. Prostě je to takový koloběh přírody, jako byste tím, že ho střelíte, říkali: Tys mi sežral kůži, já si vezmu tu tvojí. Ale o tom jsem zrovna nechtěla. Chtěla jsem beknout toto:

Před mnoha a mnoha lety, ani si už nepamatuji, kdy to bylo, za mnou přišel jeden muž, který trpěl chronickou zácpou. Byl velmi bohatý a zkusil už všechny možné způsoby léčby, všechny léky, co mu kdo poradil a pořád nic, furt to bylo v něm. Měl spoustu peněz a tak s tou zácpu objel celý svět, ale čím víc se jí snažil zbavit, čím víc s ní bojoval, tím byla úpornější. Nakonec už byl z toho tak tumpachovej, že se šel projít.

Mezi námi, to měl udělat hned na začátku, pěkně se jít proběhnout, pěkně to vytřepat a měl dávno klid, ale lidi holt mají svou hlavu a myslí si, že jim nikdo nedovede líp poradit než zase lidi, že my zvířata nebo příroda jsme na to krátký. Ale nakonec ho ta zácpa stejně přivedla ke mně. 

Vidím to jako dneska. Sednul si takhle na krajíčku louky, kde jsem se tehdy pásla, a kroutil se a vzdychal. Vím, není slušné poslouchat, když si někdo ulevuje od svých starostí a nechce být rušen, ale tohle prostě nešlo vydržet a tak jsem k němu pomaloučku došla a jen tak sama pro sebe si při tom pobekávala:

Zácpa může být jen symptom, nemůže být příčinou, příčina musí být v tvém vědomí. Zkus si připomínat jedinou věc, říkej si: nejsem tělo. Nic víc. 

Nevěřil, zvedl se a odešel. Stejně mu to ale nedalo a zkusil to, a začal si v duchu opakovat: nejsem tělo, nejsem tělo, nejsem tělo, stalo se to jeho mantrou.

A co byste řekli, pomohlo mu to.

Po nějakém čase se stavil, aby mi poděkoval a přitom se mě zeptal: Jak je možné, že takováto, neuraz se, blbost, mi mohla pomoc. Jak je možné, že na něco tak jednoduchého nepřišla ta stáda doktorů a léčitelů, které jsem za ty roky se s svou zácpou navštívil?

Začala jsem: člověk se odrodil přírodě, a zácpa, obezita, rakovina, cukrovka či jiné civilizační nemoci jsou trestem, kterým je za to postihován. Netrestá ho matička příroda, paradoxně se za to trestá sám. Trestá se tím, že moc přemýšlí a myslí si, že je ten nejchytřejší, a proto musí na to složité řešení přijít a vůbec jej nenapadne, hledat nejjednodušší řešení – učit se v přírodě.

A s tou zácpou se to má tak: člověk se identifikuje se svým tělem. Přílišná identifikace s tělem vyvolává zácpu. Lpíte na svém těle, držíte se ho zuby nehty. Sesycháte se v něm. Bráníte jít tělu jeho přirozenou cestou, nedovolíte mu plynout. Toto poselství k vám přichází prostřednictvím zácpy. Zácpa je duševní choroba. Je stále potřeba si připomínat: nejsem tělo, jsem svědek. 

Muž mi odpověděl: máš pravdu, stačily mi tři týdny, abych si toto neustále říkal a pak jsem si uvědomil, že to pomáhá, jako by se ve mně začalo něco uvolňovat.

Musí to pomáhat. Jestli si řeknete: nejsem tělo, tělo začne fungovat! Nezasahujte, nestavte se mu do cesty, neznásilňujte ho a vaše tělo bude fungovat. Už jste někdy viděli, aby mělo zvíře zácpu? Myslím tím volně žijící zvíře, ne zvíře zavřené někde v omezeném prostoru. Žádné volně žijící zvíře zácpou netrpí. A proč? Protože tělo má svou vlastní cestu, svůj vlastní život – plyne.

Není zamrzlé, strnulé, nemá žádné bloky. Bloky přicházejí, když se s tělem začnete identifikovat. Proto jsem ti řekla, aby ses přestal s tělem ztotožňovat, aby ses stal jen jeho pozorovatelem – svědkem.

Nikdy nesmíš říkat: MÁM ZÁCPU, tělo má zácpu, ty jsi toho svědkem. Pak se tělo uvolní, žaludek začne v klidu pracovat, protože nic jej neruší víc jako mysl! Určitě si vzpomínáš, že když jsi nervózní, ustaraný, žaludek se ti stáhne. Ve chvíli, kdy se identifikuješ s tělem, energie v těle se zablokuje, přestane proudit – plynout.

Krásným příkladem neidentifikace s tělem při léčbě nemoci je chvíle, kdy spíte, kdy upadnete do hlubokého spánku. V té chvíli, ani kdybyste chtěli, nemůžete myslet na sebe jako na tělo. Tělo je samo sebou. Vy jste sami sebou. Pak se probudíte a cítíte se lépe, jako by vás někdo polil živou vodou. Přitom se stalo jen to, že tělo si žilo svým životem, mysl spala a duch se někde toulal po hvězdných dálavách a všem bylo dobře. 

Pokýval hlavou a odešel.

Pak jsem toho muže dlouho neviděla. Až zase po čase našel cestu k mé louce. Přišel, dlouze se na mě podíval a začal: Vždycky jsem byl skrblík a teď mám pocit, že už tak lakomý nejsem. Podívala jsem se mu do očí a bekla: Muselo to přijít, lakota totiž souvisí se zácpou. Pokud máte zácpu, jste lakomí. Zácpa je hluboká lakota těla – nedovolí ničemu odejít. Všechno drží pod zámkem. Pokýval spokojeně hlavou, poděkoval a spokojený odešel.

Život na mé louce plynul, jaro střídalo léto, podzim a ten zase zima. Nevím kolik přešlo let, ale pamatuji si na to, jak na okraji mé louky těžce dosedla jedna žena. Vypadala jako já, když čekám malé ovečky, ale žádný život v ní nebyl. Byla velmi obézní a sama si namluvila, že tím pádem je i velmi nehezká.

Vzpomínám si na to proto, že si sedla a začala pro sebe povídat, stejně tak, jako ten muž se zácpou před lety. Sedla si a byl to úplný příval slov, prostě to z ní tryskalo jak voda z horského pramene: Co mám dělat, co mám já chudák dělat. Vyzkoušela jsem snad už všechny diety, co jich na světě je, cvičení, jógu.

Snědla jsem snad všechny zaručené přípravky, po nichž člověk okamžitě zhubne, doma pod postelí mám všechna ta udělátka na hubnutí a jediný výsledek je, že kynu a kynu a kynu.

Ani nevím jak, ale vybekla jsem: ta tloušťka je jen symptom, není sama sobě příčinou toho, jak vypadáte, ta skutečná příčina je ukrytá někde hluboko ve vás.

Pak jsme si spolu dlouho povídaly, vůbec jí nevadilo, že jsem ovce, prostě potřebovala někoho, komu by to všechno řekla, kdo by jí vyslechl, nelitoval, nepřerušoval.

Povídala a povídala a povídala. Vypověděla mi celý svůj život a odkryla mi svoje srdce. Od dětství byla uzavřená. Měla pocit, že ji nikdo nemiluje. A to byl ten kámen, který jí ležel hluboko, hluboko uvnitř a způsoboval, že se cítila stále těžší a také se stále těžší stávala. 

Když to ze sebe všechno vypověděla, začala jsem zvolna, jakoby nejdřív pro sebe, bekat já: co udělá žena, která se cítí nemilovaná? Snaží se najít někoho, kdo za to může. Někoho nebo něco, nikdo si totiž neřekne: nejsem v někom sto vzbudit lásku. Vždycky hledáme viníka. Velmi často označíme za viníka své tělo: nikdo mě nemiluje, protože nemám hezké tělo. Já nejsem ošklivá, to mé tělo je ošklivé, proto mě nikdo nemiluje. Celou odpovědnost prostě hodíme na tělo.

Snažíme se redukovat svou tělesnou váhu, ale nic nepomáhá, ani nemůže. Přecpáváme se dál, protože v tom je zakořeněná příčina našeho problému. To je naše jediná ochrana. Pokud zůstane naše tělo ošklivé, budeme zase klidní. Lidé nás nemilují kvůli tělu. Já jsem z toho venku, já za to nemůžu, to tělo je na vině a já ho za to ztrestám, nedám mu najíst, proženu ho, svážu do kozelce, to teprve uvidí, co s ním všechno udělám.

Kdyby tělo z ničeho nic zkrásnělo a bylo hezké, a přesto by nás nikdo nemiloval, na koho bychom to shodily? Pak by to bylo na nás. Pak bychom měly pocit, že my samy nedokážeme vyvolat v nikom lásku, že lásky nejsme hodni a čelit něčemu takovému, to už by bylo opravdu těžké. 

Žena se těžce zvedla a odešla. Semínko však bylo zasazeno. Teď bylo na ní, aby si to vše srovnala a uvědomila. Nemělo cenu ji nějak přesvědčovat o mé pravdě. To by nevzala. Muselo to v ní vyklíčit samo, aby to přijala jako svou myšlenku, ne něco, co jí poradila jedna zbloudilá ovce.

Po nějakém čase přišla k mé louce krásná žena, až když jsem k ní přišla blíž, poznala jsem ji. Poznala jsem ji až ve chvíli, kdy jsme si pohlédly do očí. Ty jediné se nezměnily, byly stále hluboké a zračil se v nich celý širý svět. Sedla si na kraji louky a začala povídat:

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co jsi mi zde při našem prvním setkání vyblekotala. Jedla jsem stále stejně, ale váha najednou začala jít dolů. Bez diet, jen proto, že jsem si přiznala, že tvá slova v sobě skrývají hlubokou pravdu. Přestala jsem své tělo nenávidět, ba naopak, začala jsem jej milovat. Tu lásku, kterou jsem tolik postrádala, jsem začala dávat. Začala jsem ji dávat svému tělu a to mě za mou lásku začalo odměňovat, začalo se postupně měnit, začalo odkládat jedno zbytečné kilo za druhým a já si najednou začala uvědomovat, že i lidé kolem mě se začali nějak měnit. Ne že by se nějak změnili navenek, jen když jsem kolem nich prošla, cítila jsem něco, co jsem dříve necítila. Cítila jsem obdiv a úctu. Až pak jsem se sama podívala do zrcadla a uviděla krásnou ženu. Musela jsem si kleknout a v duchu poděkovat tělu, že mi odpustilo, že se stalo mým přítelem. Musela jsem poděkovat v duchu i tobě, že jsi mě tehdy o ničem nepřesvědčovala, jen jsi vybekotala, co bylo třeba beknout.

A ještě něco bych vám ráda vybekotala a sice:

Každý člověk má v sobě půvab a přitažlivost. Neexistuje jediná lidská bytost, která by neměla své vlastní kouzlo. Možná ho jen kolem sebe neumíte šířit. Vše začíná u nás, u našeho těla, u naší mysli, u naší duše, nemáme-li rádi je, nejsme schopni dát lásku ani nikomu jinému. Jakmile se naučíme mít se rádi se všemi chybami, které na sobě vidíme, přestaneme vidět chyby na druhých, přijmeme je takové, jací jsou a oni přijmou nás takové, jací jsme.

 Přeji vám šťastný života běh po celý rok 2025!

Antikrist běhu

Antikrist běhu

Jak se stát padlým andělem v poměrech zakomplexovaného státečku, který byl 300 let v područí? Jak se stát běžeckým antikristem mezi lidmi, kteří si musí stále dokazovat, že jsou NĚCO? Velmi snadno, stačí druhým poskytnout víru v sebe sama, víru, že i ty máš na to, co si usmyslíš udělat, že stačí jen věřit v sebe, ve své schopnosti, že si za tím půjdeš, že si za tím poběžíš a vše ostatní už přijde samo.

Samo, že to samo nepřijde, ale na první pohled to tak může vypadat pro někoho, kdo nevidí, kolik pro to druhý učinil, kolikrát se musel přemlouvat, aby překonal sám sebe, kolikrát musel překonat své pochybnosti.

Ale to se nakonec nepočítá, vždy se počítá jen dosažení cíle, a když dosáhnete cíle, vše se maže, vše je odpuštěno, cítíte se znovu jak polití živou vodou a máte potřebu se o své štěstí podělit a máte-li tu schopnost, že víte, jak nastartovat druhé, tak je nadchnout pro svou věc.

Pohříchu se pak pro některé můžete stát kacířem – antikristem, vždyť kam by ten svět dospěl, kdyby všichni uběhli maraton, což teprve ultramaraton! 

První vyhrává, ostatní už jej mohou jen následovat, nebo musí přijít sami s něčím novým

Už párkrát jsem zaslechl, že jsem si přisvojil běh, jako bych ho vymyslel. Chápu, že to tak někdy může působit, ale já s jeho mediální propagací začal už před dvaceti lety, kdy jsem s Janem Šourkem začal vydávat časopis Ulravytrvalost, posléze Běžecký svět. A to bylo v době, kdy se o sociálních sítích mluvilo nanejvýš v literatuře, kde se mluvilo o velmi vzdálené budoucnosti.

Běhání v té době bylo popelkou a to i přes to, že už od osmdesátých let minulého století tu byla Liga 100, Ivo Domanský a jím vydávaný časopis Maraton, běhy mimo dráhu. Bohužel, přestože rok 1989 znamenal v našem životě velký zlom a krok ke svobodě, znamenal i to, co svoboda sebou nutně přináší, a sice nutnost postarat se sám o sebe. V tu chvíli spousta běžců musela své běhání omezit, aby zabezpečila své rodiny a trvalo dalších deset let, než si to trošku sedlo a běžecký bum mohl pokračovat.

Nevedu si statistiky

Taky k čemu, mě nezajímají čísla, mě vždy zajímá jen konkrétní člověk. Kdybych si ale statistiky vedl, tak bych došel jistě k docela velkému číslu těch, které jsem osobně, nebo zprostředkovaně za pomoci svých článků a knih, dovedl do cíle pětky, desítky, půlmaratonu,  maratonu či ultramaratonu. Nikdy jsem za někým nepřišel a neřekl mu: Ty bys měl běžet maraton, vždy se to odehrálo spíš následovně: Myslíš, že bych mohl někdy uběhnout maraton – ultramaraton?. Má odpověď většinou zněla: Ano, myslím si, že jednou můžeš uběhnout maraton – ultramaraton, ale měl bys začít na kratších vzdálenostech a těm dlouhým se postupně dopracovat.

Každý takový za mnou přijde kvůli víře, ta jeho je zatím slabá, on po tom zaběhnout si maraton – ultramaraton bytostně touží, ale zatím se bojí, zda jeho myšlenky nejsou příliš smělé a tak přijde za mnou, aby u mě načerpal tu víru, která mu dosud chybí.

Proč bych měl komukoli, kdo je zdravý a má odpovídající fyzickou kondici, nebo je u něj předpoklad, že je ochoten a schopen vykonat tu cestu, tu práci, která je potřeba, aby svého cíle dosáhl, jeho víru vzít tím, že jej nepodpořím vírou svou.

Než s člověkem začnu pracovat, musím si jej sám pro sebe zařadit.

Běžec srdcař

Běžec srdcař miluje svůj sport a je schopen a ochoten mu obětovat vše. Trápí ho, že ostatní běžci nepřistupují k běhu stejným způsobem, že nevidí to, co je nad slunce jasnější, a sice, že když chci být vynikající běžec, tak musím začít od píky, musím začít od kratších tratí, na těch se zlepšovat a teprve až když dosáhnu svého maxima, tak přejít na tratě delší.

Nechápe, že ostatní to tak mít nemusí, že jim stačí běhat jen proto, že jim to přináší radost, čistou hlavu, lehčí tělo, zdraví a dobrou fyzickou kondici. Nechápe to i proto, že běžec – hobík může mít také své sportovní cíle, může také chtít dát deset kilometrů za 40 min, maraton pod 4 hodiny, 3:30 nebo dokonce pod 3 hodiny, ale ne tak, že by se vzdal toho prvotního – radosti z běhání. 

Běžec – srdcař je proto zmaten, snaží se přesvědčit běžce – hobíka, majícího také sportovní cíle, že jde na všechno špatně. Běžec – hobík se zase snaží přesvědčit běžce – srdcaře, ať mu vleze s tím kázáním na záda, protože on si to bude dělat po svém. 

Běžec hobík (hovík)

Ten si prostě běhá pro čistou radost, proto aby utekl stresům, které na něj navaluje potřeba postarat se o sebe, o své bližní, o zaměstnance, o firmu, o pacienty, o … Tomu bude vždy naprosto šuma fuk, jestli běží 10 km za hodinu či 40 minut, nebo maraton za 8 hodin či hodiny tři. Prostě běhá, aby žil, aby přežil. Běhá pro zdraví a dobrou mysl a to mu naprosto stačí. 

Běžec hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný.

Jak s tím naložit

No, jak s tím mám naložit? Zkrátka si musím uvědomit, koho mám před sebou, abych nenarazil. Jako běžec – srdcař nemůže přivést běžce – hobíka na své náboženství, tak běžec – hobík nepřivede na své běžce – srdcaře. Jsou to prostě dva rozdílné světy. Stejně jako tu máme svět křesťanský, islámský, buddhistický…

Jedinou možností, jak žít vedle sebe v míru, je ctít jeden druhého, své vzájemné odlišnosti a respektovat se navzájem.

Není to o věku, je to o sebedůvěře

Není to o věku, je to o sebedůvěře

Do letošního roku, kdy jsem dovršil sedmdesát let života, jsem vstupoval celkem s ambiciózními plány, které se, přestože jsem pro ně udělal, co jsem mohl, nenaplnily.

S tím začala klesat i moje důvěra v sebe sama. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se začal bát vydat se sám na delší běhy, protože: “Co kdyby mi při nich došly síly a já zůstal stát někde daleko od lidí, od civilizace”.

Nejsem však člověk, který by se tak snadno vzdával, taky znám dost případů seniorů a seniorek, kteří dosáhli nejlepších výkonů až po sedmdesátce.

Řekl jsem si: když oni ano, proč ne i já!

A tak jsem se na začátku listopadu opět pustil do pravidelného a cíleného tréninku. 

Cíle prozrazovat nebudu, ale faktem je, že za těch sedm týdnů pozoruji, jak mi forma stoupá, a s ní i důvěra ve vlastní síly.

Už se zase začínám těšit na dlouhé výběhy, aniž bych se obával, že nedoběhnu.

Takže ať je vám kolik chce, ať třeba neprožíváte nejšťastnější období, věřte, že pokud to sami nevzdáte, vždycky se všechno může obrátit k lepšímu.