Tenhle článek by se mohl také jmenovat: Jak začít běhat, cvičit, hýbat se tak, abych to nebral jako že se to má, ale dělal to, protože mě to naplňuje, baví a přináší radost a uspokojení.

O uplynulém prodlouženém víkendu jsme začali pořádat nový model sportovních campů. Ta novost spočívala hlavně v tom, že jsme sloučili program původních běžeckých campů s programem pro Velké holky, resp. zkombinovali jsme běhání a posilování. Nové bylo i místo – Penzion Dobík v Pasečné na Šumavě. Místo, kde lišky dávají dobrou noc, ale kde jeho majitelé a personál vykouzlili oázu pohody. A to jídlo přátelé, ještě teď nám tečou sliny, když si na to vzpomeneme!

Camp se připravoval půl roku, lidé se přihlašovali, odhlašovali, noví opět přihlašovali, počasí bylo spíš letní než jarní, a najednou se vrátila zima. Nevěděli jsme, jak na ni zareagují ti, co se přihlásili, co tam s nimi probůh budeme moci v tomhle počasí dělat? Nakonec přijeli všichni a počasí bylo vpravdě pohádkové.

Překvapení první

Program začíná večeří, po níž se vzájemně představujeme. Tam zjišťujeme, že přijelo 29 lidí plných očekávání. „No ty woe, co s nimi budeme dělat, jak dokážeme, aby dostali to, pro co si přijeli, pro co si kdo z nich vlastně přijel…”, to byly první myšlenky, které se nám po spatření plné jídelny začaly honit v hlavě. Ještě musím podotknout, že z těch dvaceti devíti bylo dvacet pět žen. Prostě výzva jak prase :).

Nebudu vás unavovat popisem všeho, co jsme dělali, samozřejmě jsme se učili běhat správně, správně posilovat, ale i to, jak regenerovat a odpočívat, jak se radovat z každého nového dne, prostě to, co s Danou běžně v životě děláme, jen tady jsme si k tomu pozvali tuhle hordu úžasných lidí, kteří přesně tohle chtějí.

Celou skvělou atmosféru doplňovalo nádherné „letní“ počasí, jarní příroda, v níž se všechno probouzí k novému životu a jídlo, jídlo přátelé bylo doslova famózní. Kdo rádi jíte – a který Čech nemá rád dobré jídlo, tak jestli vás někdy vaše cesty zavedou do Pasečné, do penzionu Dobík, tak rozhodně zastavte a něco si tam dejte. I kdybyste měli sebeméně času,  garantuji vám, že s prvním soustem v ústech nad vámi čas ztratí svou moc, vy budete slastně přežvykovat, v hubě budete mít blaho a úplně zapomenete, kam a proč jste vlastně spěchali.

Překvapení druhé

Když jsme se po večeři ptali, kdo běhá, tak se zvedlo pár rukou, ostatní sice měli s během nějakou zkušenost, ale naučit se běhat správně nebylo to hlavní, pro co si přijeli. Přesto v pátek i v sobotu v deset hodin ráno se na výuce přirozeného běhu vystřídali snad úplně všichni účastníci. Každopádně při rozlučce v neděli už pro holky, protože to bylo hlavně jejich téma, nebyl běh sportem, při němž musí potit krev, srdce mít až v krku, dusí se a vůbec, kdy člověk má pocit, že tohle se nikdy nemůžu naučit, hlavně naučit tak, abych si běh užíval a ne si běh užíval mě.

Překvapení třetí

Většina lidí do doby campu neposilovala, minimálně ne pravidelně. Na campu se s Danou ale tužili všichni a mnozí při závěrečném hodnocení připustili, že kombinace běhu s fitness aktivitami je skvělý nápad a ve cvičení budou pokračovat i po příjezdu domů. Holky si mimochodem vyžádaly speciální cviky za zadek:-), dostaly je a zadek je pak bolel ještě i po odjezdu!

Milovaná Šumava nezklamala

Přesto, že jsem si díky Daně zamiloval přírodu v Karlovarském kraji, tak Šumava je pořád moje láska, jen se z ní v současnosti stal, hlavně v létě, „Václavák“, což u nás doma ve Slavkovském lese není, a stejně jako mám kolikrát problém psát o krásách Slavkovského lesa, aby mi sem neputovaly davy turistů, tak mám problém napsat o zapadlém koutu Šumavy na druhé straně Lipna, kde to je ještě tak, jak tomu bylo za mých junáckých let na Šumavě, kdy jsme ji měli s kamarády trempy jen pro sebe, teda kdyby nad námi dnem i nocí nebděli chrabří strážci hranic a jejich pomocníci.

Šumava na jaře nabízí 100 odstínů zelené a žluté, až z toho přechází zrak, všechno voní a ty výhledy!  Třeba výhledy na celý pás zasněžených Alp, pod nimiž se na naší straně rozkládají zelené kopečky s občas rozsetými stromy, v člověku vyvolává pocit, že se ocitl někde v Indii v podhůří Himalájí.

No, co vám budu povídat: KRÁSA!

No a nejlepší nakonec, v říjnu tam pojedeme znovu, přesný termín teprve domlouváme, ale že to bude, to je jasná páka. Takže jestli budete chtít, tak už nyní vás zveme s Danou na druhý camp Běžecké školy na penzionu Dobík.

Za to, jak děti vypadají, zda mají dostatek pohybu, nemůže ani škola, ani společnost, ani stát, ale zejména rodiče. Pokud rodič napíše, aby měl od něj klid, protože se dítě rozhodlo, že jej tělocvik nebaví, omluvenku, tak to dítě zkusí příště znovu. Nejúčinnějším prostředkem, jak dítě naučit milovat pohyb, milovat sport, je dělat všechno s ním. Prostě si na něj udělat čas.

P.S. Přesto, že v současné době máme čím dal tím více hluboko do kapes, tak se na mě obrací stále více rodičů, abych pomohl jejich dětem naučit se běhat technicky správně a jim a dětem vysvětlil nastavení tréninku, aby je běh, potažmo pohyb bavil a stal se jejich (dětí i rodičů) pevnou součástí života. Uvědomují si (rodiče), že právě toto je největší vklad do života dítěte, vklad který jim pomůže život zvládat lehčeji a účelněji.

Je mi jasné, že pokud jde o pohyb – sportování dětí, nelze se odvolávat na minulost, na to, co bylo ještě za našich časů zcela přirozené. Prostě doba se změnila. Co se však nezměnilo, je, že člověk a tím spíše dítě se hýbat musí, a jenom tělocvik ve škole či chození na nějaký sport to nezachrání. Dospělému člověku chybí 40 – 50 minut pohybu denně, dětem minimálně trojnásobek.

V různých článcích o pohybu, tedy spíše o nehýbání se dětí, se můžete dočíst, že „Pokud svoje děti opravdu milujete, dopřejete jim pohyb“. Jak to vypadá ve skutečnosti, učitelé by mohli vyprávět, kolik dětí jim přinese omluvenku na tělocvik, že nemůže cvičit, protože…, protože dítěti se nechce prostě hýbat.

Takže rodič sedne, napíše omluvenku a má klid. Chraň tě Pán Bůh, kdyby učitel omluvenky nedbal, nebo kdyby na tom „chudáčkovi“, když je náhodou zdravý a omluvenku nepřinese, chtěl nějaký výkon, to pak rodič volá do školy a stěžuje si rovnou u ředitele a hrozí ministerskou komisí.

Přitom děti už od nejútlejšího věku vyjadřují své pocity pohybem. Kojenci buď radostí, nebo při vyjádření nespokojenosti třepou ručičkama, dupou nohama, vzpouzejí se celým tělem. Větší děti zdůrazňují svou radost, nespokojenost či hněv zrovna tak. Prostě pohyb k člověku od nepaměti patří a jeho usměrňování či „dušení“ v dětském věku způsobuje jen jedno, a sice že děti jsou čím dál tím více vznětlivé, méně ovladatelné a nedokáží si užívat prosté radosti života, jako je chůze, běh, hra.

Pohyb není nemoc, pohyb je dar

Když dnes rodič nemůže své dítě zvládnout, jde s ním k lékaři – k psychologovi, který dojde ve většině případů k jednoznačné diagnóze: „Hyperaktivní“. Dítě dostane léky na zklidnění, ale co to, ono s tím frackem není stejně k vydržení, pořád si něco vymýšlí, pořád je nespokojený, pořád něco chce, nic ho nebaví, u ničeho nevydrží. Jak by taky ano? Energie chce prostě ven, a nejlepší způsob, jak ji ventilovat, je pohyb. Podle jedné německé studie dnešní děti stráví pohybem hodinu denně, přičemž až devět hodin prosedí ve škole, nebo doma před počítačem či televizí. 

Pohyb formuje osobu dítěte i dospělého člověka

Přece jenom mi to nedá, abych nezabrousil do historie. V minulosti bylo zcela běžné, že dítě trávilo celé hodiny venku (ještě si to pamatuji a nejen u sebe, ale i u svých synů), honili se, lezli po stromech, hráli na vojáky či jiné bojovky. Rozbitá kolena a hlavy, odřené lokty, roztrhané oblečení k tomu jaksi patřilo. Během těch her se už projevovala osobnost jednoho každého dítěte, jejich zaujetí pro věc. Někdo byl spíš taktik a vyčkával, jiný analytik – vše rozebíral, jiný přirozený vůdce. 

Fyzická, psychická a zdravotní stránka věci

Kdo měl či má děti, tak ví své o období jejich puberty, obecně považovaném za období největšího vzdoru. To, že zrovna tyhle roky jsou u dětí vzhledem k „ovládání“ nejhorší, je celkem přirozené, neboť v tomto věku se odehrávají v jejich těle největší růstové a vývojové změny ve svalech, kostech, nervovém systému, které jsou doprovázeny i enormním přílivem respektive výdejem energie. 

V tomto věku by měl mít člověk minimálně 3 hodiny spontánního pohybu denně. Když bude řízený, taky dobře, mnohem lepší je však spontánní, neboť při něm se zase mnohem více může formovat osobnost jedince po stránce fyzické i psychické. Výsledkem nedostatečného pohybu u dětí a mládeže je obezita, vysoký krevní tlak, neurologické problémy a poruchy koncentrace. 

Proč se děti čím dál tím méně hýbou

Hlavním důvodem jsou rodiče, kteří mají strach o zdraví a život svých ratolestí. Bojí se je pouštět samotné ven, ale sami při tom nemají čas s dětmi ven vyrazit. Jindy je to přehnaná opatrnost a strach z potencionálního úrazu. Na druhou stranu, jak už bylo výše řečeno, podkopávají tím jejich sebevědomí a samostatnost. 

Sebevědomí, samostatnost, psychická odolnost člověka, tím spíš dítěte, které se hledá, pramení z vědomí zdraví a fyzické kondice!

Recept na změnu – hýbejte se, sportujte společně s dětmi

Na začátku tohoto článku jsem se zmínil, že téma „sportování dětí“ je nyní, ale vlastně již dlouhou dobu, hodně probíranou záležitostí. Většina autorů se shoduje v tom, že je to na rodičích, že rodiče by měli vzít děti za ruku a vyrazit s nimi se hýbat. Mají pravdu, tohle je dobré řešení, má to však dva háčky. Prvním je náplň a druhým je čas. 

Náplň společných hodin rodičů a dětí venku, v pohybu

Když začnete uvažovat o náplni, můžete se samozřejmě demokraticky zeptat dětí, co by chtěly podnikat, ale tohle moc nefunguje. Spíš bych navrhoval, zapátrat v paměti a vzpomenout si, co vás bavilo, co jste uměli, čeho jste ještě nějak schopni a tím bych začal.

Dítě, nemaje vlastní zkušenost, vás usadí hned na začátku, když vám odpoví: „A nezůstaneme radši doma a nezahrajeme si společně nějakou hru na počítači?“. Až získá zkušenost, začne si samo hledat, co by jej bavilo, pak bude čas začít plnit jeho přání, nejdříve se změňte v motivátora a jděte vlastním příkladem. 

Kde vzít čas na společné hraní si s dětmi

Tak jednak je tu dovolená, za druhé dny jsou dlouhé, takže i když býváte dlouho v práci, ještě pořád je šance, pokud se sami trošku posnažíte, přijít domů za světla a s dětmi někam vyrazit, ostatně společné noční dobrodružství vaše vztahy taky posílí a vyplavený adrenalin zajistí vám i dětem, že budete potřebovat další dávku, abyste ho spálili.

Pokud to jde, dělejte vše společně s dětmi i se svými partnery, vzájemně se při tom všichni respektujte. Pamatujte, že děti máte, abyste se od nich něco naučili, stále si ještě pamatují věci, které vy jste životem ze své paměti zcela vytlačili, takže jim dopřejte sluchu. 

Nastartujete-li společný proces hýbání se, tak věřte, že se věci začnou řešit samy, dětem i vám se bude po společně strávených chvílích stýskat, ale i vaše tělo a vaše mysl bude toužit být v pohybu, takže najdete společně způsoby, jak vše řešit, aniž byste volili to nejjednodušší řešení – pohyb ze svého života vytěsnit.