Imunita, slovo, které nás provází celý život. Když se člověk podívá do různých zdravotnických studií, imunitou v nich se to jen hemží. Člověk se skoro diví, když si přečte, co na něj všude útočí, co jej oslabuje, že tu ještě vůbec je.

Pravdou taky je, že si o tom všem lidi spíše čtou, než by pro posílení imunity něco aktivního dělali. Nakonec proč taky, když si stačí dojít do lékárny a tam si koupit nějaký ten zaručený prostředek, který v nás zabije vše…, bohužel už se pak nikde nepíše, že to zabíjí i nás, protože pasivní způsob ochrany nikoho neposílí, tím spíš naší imunitu.

Jak na to

Otužování

Tak můžeme se samozřejmě otužovat, brrrrrrr. Ano, jen málo z nás je natolik silných, aby si ráno místo teplé dávalo studenou sprchu, nebo si šlo na Štěpána zaplavat do Vltavy. Ale rozhodně je to dobrý způsob, jak naši imunitu posílit. 

Trénování imunity

Otužovat však neznamená pouze to, že si budeme dávat studenou sprchu, nebo budeme chodit plavat do studené vody. Otužovat znamená i to, že budeme chodit za každého počasí ven, aby naše tělo nezchoulostivělo a bylo zvyklé používat své, rozuměj vrozené, adaptační mechanismy. Prostě i imunita se musí trénovat, pokud chceme, aby nám dobře fungovala. Je to stejné, jako když chce člověk uběhnout 5, 10, 20 km či maraton. Bez tréninku to sice dá, ale zboří se. 

Nestresovat se

Imunitu velmi oslabuje každý stres. Každé rozčilení se, každé vybočení z normálu má vliv na naši imunitu. Stačí, když někde v tomto počasí uklouznete a říznete sebou na zem – a za pár dní můžete čekat nějaký zdravotní problém, kterým v tuto chvíli nemyslím naraženou kostrč či něco podobného, ale třeba smrtelnou pánskou nemoc na R. 

Pohyb, hýbání se. Dostatečný odpočinek po práci, po tréninku

V Japonsku mají jasno, jejich recept na dlouhověkost zní: mírná podvýživa a těžká práce v lomu vám prodlouží život. Přeneseno do našich podmínek, našeho života a pohledu na imunitu to neznamená nic jiného než: přijímejte méně energie než jí vydáte.
Bohužel, i když se budete stravovat v rámci „zdravé výživy“ (mám na mysli to, že ve vaší stravě bude i nyní přes zimu velké množství ovoce), tak to ještě nemusí znamenat, že docílíte toho, že do sebe dostanete potřebné množství vitamínů, minerálů a stopových prvků, protože bohužel většina ovoce na pultech prodejen je dovezena a v rámci toho, aby nás zaujalo, aby přitáhlo náš pohled, vyvolalo v nás na něj chuť, je chemicky ošetřeno, je sklízeno nezralé a dozrává až v průběhu dopravy v dusíkaté atmosféře. Tím zůstane na pohled šik, ztratí však většinu běžně obsahovaných vitamínů a minerálů, ale neztratí kalorickou hodnotu!

Nebezpečí oslabení imunity spočívá i v novoročních předsevzetích

Zase takový zdánlivý protimluv. Je to ale opravdu protimluv? Tak si to rozeberme. Hodně velký podíl lidské populace se snaží na sobě makat od ledna – novoroční předsevzetí, do června – dosažení cíle – vejdu se do plavek. Pak si dá na půl roku oraz, vždyť si to za ten půlrok práce zaslouží! A v lednu to začne znovu. Myslíte si, že vaše tělo už by si mohlo na tuto „pravidelnost“ zvyknout? Mohlo, ale nezvykne. Už po měsíci nicnedělání byste začínali znovu. Takže dojde k tomu, že v době, kdy je tělo stresováno:

• Nedostatkem slunečního světla
• Velkým počtem oslavných večírků – loučení se starým rokem, vítání nového roku
• Velkými rozdíly teplot mezi vyhřátým a většinou klimatizovaným vnitřním prostředím budov, automobilu apod. a venkovním prostředím
• Řešení nenadálých příhod způsobených klouzajícími komunikacemi (je jedno, zda jste řidič či chodec)
• Plnění novoročních předsevzetí – zvýšená, většinou k dlouhodobé nečinnosti nepřiměřená zátěž
• Každý rok lehce změněné formy bakterii a virů, které na nás útočí

vaše imunita se sníží a můžete onemocnět.

Jak na to

Znamená to, že i když uděláme všechno správně, budeme se o sebe o své zdraví pravidelně starat, budeme se pravidelně hýbat, nemusí to znamenat, že nějakému tomu viru či bakterii nepodlehneme. Že nedostaneme tu rýmičku, nebudeme nachlazeni, nebo nechytneme chřipku. Každopádně však, když se budeme pravidelně hýbat, budeme dostatečně spát, dostatečně regenerovat, přijímat dostatečné množství vitamínů, minerálů, stopových prvků, prostě se budeme na toto období aktivně připravovat, bude průběh onemocnění lehčí a my se s ním vypořádáme mnohem dříve a s menšími následky – třeba na naší sportovní formu.

Komu se nejlépe běhá ráno, je označován za skřivana. V týdnu by měl tedy běhat ráno, ale protože i skřivan si potřebuje někdy přispat, nebo dospat, co v týdnu naspat nestihl, tak si můžete dát v sobotu leháro a v neděli vyrazit pouze na dlouhou vycházku či pěší výlet, protože i ty mají pozitivní vliv na naši váhu, zdraví, fyzickou a psychickou kondici a když to spojíte s rodinným výletem, jen dobře.

I když nejste zrovna skřivani, tak běhání ráno má svoji výhodu, a sice tu, že už máte hotovo a nemusíte celý den myslet na to, jestli se vám podaří jít běhat či ne. 

Ranní volný běh vás perfektně nastartuje do nového dne, prokysličíte se, nastartujete metabolismus a celý den budete fungovat jak motorová myš. Když do ranního běhu vložíte intenzitu, tak se sice nastartujete, ale spálíte celkem dost energie. Z toho důvodu, pokud ráno více přitlačíte na pilu, je dobré již před během dodat tělu palivo, nejlépe ve formě sacharidů, abyste pak nepřišli do práce a nechcípli, to by vás šéfové určitě nepochválili. Takže buď si středeční trénink schovejte až na odpoledne, nebo si ještě před tréninkem dejte banán, případně ředěnou ovocnou šťávu.

Volné ranní tréninky se však nemusíte bát běhat na lačno, nebojte se, svaly vám nesežerou. Potřebujete-li mít alespoň trošku pocit plného žaludku, vypijte 0,15 – 0,2 litry vody, ne více, jinak vám voda rozpohybuje střeva a místo běhu poběžíte vyhledat nejbližší křoví.

Čtyřtýdenní tréninkový plán pro ranní běžce a běžkyně

Týden 1.

 Týden 2.

 Týden 3.

 Týden 4.

 Více informací, nejen o tréninku, ale jak je hýání se zdravé a jak lidskému tělu prospívá se dočtet v knize Běhání pro všechny.

Pokud vás v životě nežene dopředu něco, co vás motivuje, většinou to nedopadne.

Motivace ve smyslu: „Od prvního ledna začnu …“ si už na sobě vyzkoušel asi každý. Uspělo však jen malé procento.

Naše motto, které bude motorem a inspirací našeho snažení ve chvíli, kdy se budeme teprve seznamovat s během, kdy budeme hledat, proč to vlastně děláme, nám bude ukazovat, kam vlastně jdeme, k čemu směřujeme. Mělo by tedy být ryze osobního charakteru. Nic takového jako: „Dneska jsem jak almara a nemůžu se na sebe ani podívat, tak se nemůžu divit tomu svému, že se ohlíží za každou.“ Ne! Ne! Ne! Taková motivace je zhola k ničemu. Ten váš se stejně otočí za každou, protože už je to taková mužská přirozenost a mužské oko se rádo pokochá na tom, co doma nemá a vaše nadšení, pro to na sobě pracovat, ochladne.

Jak se motivovat? Třeba takhle

Motto začátečníka

„Nedělám to proto, abych byl olympijským vítězem, ale proto, abych …“ (dosaďte si sami, co vás přivedlo k tomu se začít pravidelně hýbat).

Třeba si tam dosaďte – mohl zase jako dřív bez obav vyrazit na běžky, udělat si cyklistickou dovolenou do exotických míst, vylézt na Sněžku, mohla si zase obléknout ty krásné šaty…

Motto joggera

„Člověk si stále myslí, že nejtěžší je začít, něco na tom bude, ale rovněž tak začínám mít pocit, že stejně těžké je vytrvat, tedy pro toho, kdo nezná svůj cíl. Já ale svůj cíl mám a tím je…, takže nemusím mít strach, že by se mi to nepodařilo!“

Tady už dosazené bude nejspíš konkrétnější, třeba uběhnout maraton za čtyři hodiny nebo deset kilometrů pod padesát minut.

Motto běžce

„Škoda každého dne, kdy si nemůžu propláchnout tělo kyslíkem a radovat se z toho, jak mi nad hlavou svítí slunce!“

Pokročilý většinou už nepotřebuje motivovat k tomu, aby u sportování vydržel a tak jeho heslo může být více abstraktní.

Své motto si pak doma nebo ve své pracovně umístěte tak, abyste je měli co nejčastěji na očích.

Když jsme u té motivace, tak mě vždy nejvíce namotivuje, když se koukám na běhající lidi a vidím na nich, jak září. Proto tak rád jezdím na běžecké závody ven, protože tam vidíte, že lidi dělají něco, co je ohromně baví. Není tam žádný ten mus, který si na sebe vytváříme my. Prostě mi stačí, že jsem, že jsem mezi stejně „postiženými“ a je mi fajn. Pak mám radost, když vidím člověka, který evidentně má nějaké tělesné postižení, a on s veselým úsměvem maká na 35 km.

Je šťastný, protože vidí, že ostatní souputníci a diváci jsou z něj nadšení, že to dokázal. Předáváme si tak navzájem něco, co všichni v běžném životě postrádáme. Předáváme si radost, lásku, porozumění, nadšení pro stejnou věc a těšíme se, že se zase někde jinde, třeba někde na druhém konci světa, naše cesty protnou a my budeme moci tohle vše zase předat lidem jiné země, jiné kultury. Protože o to také, kromě vlastního sportovního vyžití, na běžeckých závodech jde.

Svědčí o tom i vzrůstající počet lidí na běžeckých soustředěních nebo dalších akcích Běžecké školy, na něž můžete s klidným svědomím přijet i vy a nechat se inspirovat stejnými nadšenci. Ono když pak poznáte běžeckou partu, tak se daleko snáze zdolává i vlastní maraton. Když vás ve chvíli, kdy cítíte, že síly rapidně ubývají a vy máte do cíle ještě 20 km, někdo osloví jménem, k tomu přidá povzbuzující úsměv a lehký dotek, vzápětí zjistíte, že tím dotykem do vás vlil tu potřebnou energii, kterou jste zrovna potřebovali, abyste v pohodě doběhli do cíle.

Běh je ale také sportem osobností. Tím nemyslím třeba osobnosti kulturního nebo společenského života, ale skutečně lidské osobnosti.

Běh vám nic neodpustí, nic mu nenalžete, takže když vidíte běžce, můžete si být hodně jistí, že tenhle člověk si dokáže jít v životě za svým. A to také bude platit o vás samotných, pokud začnete pravidelně běhat.

Lidé odpradávna hledají elixír mládí. Odpradávna nalétávají různým šarlatánům, kteří jej nabízejí, přitom ho dostávají už při narození, ale kdo by věřil v obyčejný pohyb, když není zabalený do zářivé reklamy a neslibujte zaručené výsledky.

Ať se nám to líbí nebo ne, tak POHYB nás přivedl na svět. 

Nejdříve to byly příjemné pohyby našich rodičů, skrze něž si projevovali lásku, a jimiž nám otevřeli bránu světa. 

Ve chvíli, kdy se brána otevřela, nám bylo „jemně“ naznačeno, že už je čas být sám sebou a odteďka to bude na nás, kam poběží naše kroky.

V tu chvíli jsme věděli o světě jen to, co jsme si pamatovali „z minula“, co nám bohužel naši „průvodci“ nedovolovali činit a uplatňovat, ba právě naopak učili nás činit to, co je správné, co se má.

To nás nakrklo natolik, že jsme se před životem uzavřeli do své ulity a snažili se být neviditelní – nebýt.

A tady se začala psát historie moderního věku. Věku, v němž není učitelem život a ti, kdož umí žít v souladu se zákony přírody.

Věku, v němž se učiteli stávají vykladači toho, co se má.

Jaký div, že to vede k rozporu mezi člověkem – životem – universem – bytím.

Jaký div, že to znamená „odsouzení“ člověka k věčnému sezení, protože jen tak může způsobit nejméně škody světu.

Je ovšem div, že člověk tuto svou roli přijal a odsoudil se tak sám k postupnému vymření, místo aby se vzepřel svému osudu a vyběhl s ním.

P.S. Nevěřte, že když dosáhnete určité hranice věku, už se neobejdete bez pravidelného užívání léků, pravidelných prohlídek, které odhalí co vám všechno je, ačkoliv vy se cítíte naprosto zdraví a doposud jste neměli o svých zdravotních problémech ani tušení.

Pravidelný pohyb, ne sportování!, a můžete s tím začít i v pokročilém věku, to je ten pravý elixír mládí, zdraví, vitality.

Nevěříte, tak se podívejte na úvodní fotku, té ženě je 62 a tomu muži 67 let, neužívají žádné léky, pouze jsou denně v pohybu. Vím to, neboť na té fotce jsem já a moje milovaná žena Dana.

A teď malá reklama, na sobě máme oblečení z shop­_puravida, které vám také ubere pár let, protože se v něm cítíte skvěle.

Celým naším současným bytím hýbe, ovlivňuje ho, něco tak malého, co není ani vidět ani cítit. Přesto toto NIC dokázalo změnit celý svět, tak, jak jsme jej doposud znali.

Je to úsměvné, když si uvědomíme, že o tohle se člověk vědomě snaží po celou dobu své existence a nedaří se mu to. A pak si odkudsi přilétne tohle nic, svět je z něj u vytržení, svět je z něj na větvi natolik, že veškerý život lidské společnosti (bez ohledu na její vyspělost) se začne točit kolem něho.

Tahle poznámka by se hodila na závěr, ale protože „znám lidi“, tak ji sem vpísnu raději už nyní, abych nebyl nařčen, že všechno zlehčuji. Tak tedy vůbec nepopírám, že je to průšvih, že se s tím musí něco dělat, nekritizuju přijatá opatření, i když si o nich myslím svoje. A vůbec bych nechtěl být v pozici těch, co tuhle situaci musí řešit, i když to možná nakonec dopadne stejně, jako by se nechal běžet život dál a on by si s tím NIC poradil stejně – prostě by ho přijal do rodiny a naučil se s ním žít. Protože stejně to tak nakonec bude.

Už minulý týden mě napadlo, jak společnost oceňuje ty, kteří se porvali se životem. Napadlo mě, že vlastně rvát se se životem sice na první pohled vypadá hrdinně, ale jinak je to hloupost, protože ať chceme, či nechceme, stejně nakonec dostaneme od života na budku.

Stejné je to s tím NIC, jehož jméno nechci ani vyslovit. Čím víc se s ním budeme rvát, bez ohledu na to, na které straně barikády stojíme, jestli té, která si žádá potřít ho za jakoukoliv cenu, nebo té, která si žádá nechat vše běžet, jak běží, protože to je zkrátka ŽIVOT, stejně nám to NIC dá na budku.

Osobně jsem přesvědčený o tom, že ten vřískot okolo toho NIC je způsoben strachem, a jak je známo, strach zabíjí. Takže za mě bych navrhoval nám všem, snažit se zachovat chladnou hlavu, nebojovat proti sobě, ale naopak spolupracovat, protože čím víc proti sobě půjdeme, tím budeme jeden každý z nás slabší, a to NIC bude mít lehčí práci se s jedním každým z nás po svém vypořádat.

No a nakonec, až všechno tohle pomine, zjistíme, že to bylo pro NIC. Bohužel to ale nebude ZA NIC, protože daň za to, že jsme se nedokázali domluvit, zaplatíme všichni, a rozhodně ne malou.

Tak pojďte, zkusme teď méně na sebe křičet, a když budeme mít pocit, že k tomu máme co konstruktivního říci, či napsat, udělejme to bez urážení jeden druhého.

V životě jde zejména o to, být schopný postarat se sám o sebe, aby se o mě nemuseli starat druzí, jen tak budu schopný pomáhat druhým, být prospěšný všem, o což právě běží.

Přeji nám všem klidnou hlavu a šťastný života běh!

„Tak, a teď si uděláme krásnou kolíbku“, říkám, když probíráme přirozený běžecký styl a ukazuji, jak se překulíme od paty, přes střed chodidla na špičku. Pak následuje otázka: „Víte, kde má lymfa srdce?”

Následuje dlouhé mlčení. „Neví, oni neví“, a není se co divit, lymfa přeci srdce nemá, alespoň ne takové, jako krev, jíž rozhání do našeho těla opravdové srce. A přesto lymfatický systém své srdce má a to dokonce hned dvě. Jsou jím naše chodidla.

Proto je tak důležité, aby člověk chodil, aby běhal, aby k pohybu používal své nohy. Každým krokem totiž učiníte malý zázrak, rozproudíte lymfu ve svém těle. A přátelé, lymfatický systém má hodně co do činění s imunitou = zdravím.

Tak už konečně víte, proč pohyb, zejména pak běh a chůze, jsou tím nejlepším lékem na všechny různé nemoci?

Pokud jde o jídlo, tak svůj lymfatický systém potěšíte, když budete jíst plnohodnotnou stravu, bohatou na vitamín C (šípky, černý rybíz, rakytník) – zvyšuje odolnost vašeho těla, bohatou na selen (bio zelenina, hřiby, ořechy) – posiluje obranný systém.

Lymfatickému systému prospějete i dostatkem spánku, odbouráváním stresů – stres oslabuje imunitu. Pomůže také, když budete své nohy držet v teple, protože teplé nohy pomáhají prokrvovat oblast hlavy, čímž se posiluje ochranná bariéra sliznice nosohltanu. A jak už jsem zdůraznil výše – hodně se hýbejte, choďte, běhejte, pokud možno venku na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, tak nejlépe učiníte svůj života běh šťastným a své tělo zdravým.

No, a když budete k chůzi a běhu používat boty, které mají pružnou podrážku a ne tvrdou flaxu, tak vás budou vaše nohy milovat, protože se budou cítit nanejvýš svobodné i když obuté.