Svítání znamená uzavření míru mezi nocí a dnem, kdy noc uzná, že její moc končí a vlády se ujímá den. Stmívání znamená uzavření míru mezi dnem a nocí, kdy den uzná, že jeho vláda končí a vlády se ujímá noc.

Toto se na Zemi odehrává již miliardy let, všechny bytosti, co Zemi obývají, ať žijí na souši, ve vodě, ve vzduchu, tuto výměnu moci uznávají a ochotně se jí podřizují. 

Ráno pak vesele vítají nový den a večer uléhají spokojeně k sílu navracejícímu spánku.

Všechny, až na člověka, který stále bojuje se vším a se všemi, neboť mu kdysi někdo nakukal, že je pán života na Zemi. 

Netuší, že je jen bloud, bloudící a hledající od té doby životní harmonii a rovnováhu, kterou ztratil. Dosud nepochopil, že pokud se nesmíří s myšlenkou, že žádným pánem VŠEHOMÍRA není, klid, rovnováhu a harmonii, nikdy nenajde.

Lidé mají běhání zařazeno v šuplíku: TĚŽKÉ! Ti, co už běhají nějakou dobu, přičemž se stále snaží od domu vyrazit co nejvyšší rychlostí a doběhnout tak co nejdál, jim to rádi potvrdí. To, že je to naprosto špatně, což je důvodem toho, že kýžené zlepšení je stále v nedohlednu, je nenapadne, protože: když nemůžeš, přidej!

Nechtějte dohonit čas

Čas člověk nedohoní, to chápe každý. Přesto většina lidí dělá v životě naprostý opak – snaží se dohonit čas. Je naprosto jedno, jestli chcete dohonit čas v práci, osobním životě či v běhu…, ať už se o to snažíte v čemkoli, čas vám to vždycky nandá.

Je to naprosto nerovný souboj, který ještě nikdo nikdy nevyhrál, a to ani světoví šampioni v běhu. Vždycky to totiž mohlo být lepší. Kdyby…

Takže pokud se chystáte začít běhat, přestaňte honit čas. Prostě se oblékněte a obujte na běh a od domu vyběhněte hezky zvolna. Nic vás nehoní, ani čas, naopak vy jste pány svého času, tak ať poslouchá a tiše šoupe nohama. 

Běžte zvolna, zhluboka dýchejte, nechte dech, aby určoval vaše tempo. Když ucítíte, že se dech zrychluje, přejděte do chůze. Ani při chůzi se nenechte hnát časem, jděte jako byste byli na vycházce. 

Ve chvíli, kdy už zase můžete zhluboka dýchat se znovu rozeběhněte, ale ne tak, že se budete snažit dohnat čas, který jste chůzí ztratili (chůze je pouze nejpomalejší běžecké tempo), ale běžte hezky zvolna jako na začátku.

Jako cíl si nedávejte počet uběhnutých kilometrů, ale dobu, kterou chcete strávit venku

Čas, který strávíte venku v pohybu (v běhu, chůzi, střídáním běhu a chůze), je váš čas. Čas, který věnujete sami sobě, čas v němž jste plně sami sebou, sami se sebou. Nenechte si ho nikým a ničím kazit. V tomto vašem čase nad vámi ČAS ztratil svou moc, doběhli jste čas.

Je to jako se vším, ve chvíli, kdy něco pustíme, to k nám přijde. Běhání bez honění je fakt radost.

Vzpomínky jsou vaší vzpruhou, ne brzdou, hnacím motorem, ne umírající herkou. Vše co bylo, můžeme mít znovu (pokud si to přejeme), ale přetransformováno životními zkušenostmi, tedy lépe uchopitelné, lépe udržitelné, více procítěné, více prožité, déle trvající.

Paměť, která pracuje pouze pozpátku, je velmi ubohá. Bílá královna, Alenka v zemi za zrcadlem. Zdánlivě nelogické konstatování, vždyť pamatovat si můžeme jen to, co už bylo, tedy to, na co vzpomínáme.
Ano, potud je to nelogické konstatování. Logické začne být ve chvíli, kdy si sáhneme do svědomí a uvědomíme si, jak často náš výlet do minulosti končí.

Kdy vzpomínka se velmi rychle mění v přání, v sen, jako třeba: to jsem byl ještě mladý, rychlý, silný, přitažlivý, žádoucí…, to jsem byla ještě mladá, krásná, štíhlá, přitažlivá, žádoucí. Kéž by to šlo nějak vrátit.
A už začínáte vymýšlet, snít, co by s tím šlo udělat, aby se alespoň něco z toho vrátilo. Vždy nám vždy vyjde, že to nebude zadarmo, že do toho budete muset něco vložit. A to neradi slyšíme.

Copak peníze, těch nám je líto ze všeho nejméně, a mnoho lidí to právě těmi penězi řeší, proto je ochotno na sobě nechat dělat spoustu „kosmetických“ úprav, támhle něco přiříznout, támhle něco uříznout, támhle něco vysát.
Ano vrátí nám to trošku z bývalé krásy, ale rozhodně nám to nevrátí vitalitu, mladický elán, ten nám vrátí jen to, když svému snu „obětujete“ sebe.

Když na sobě začneme usilovně pracovat, začnete chodit, běhat, cvičit, prolívat pot…

Zní to možná drasticky, ale to, že do sebe necháme řezat, to je daleko drastičtější.

Je zajímavé, kolik lidí, kteří podstupují plastické operace, má hrůzu z toho, že by do nich chirurg říznul, kdyby jim opravdu něco bylo, třeba si postavilo hlavu jejich tlusté střevo. Ale nechat do sebe řezat pro krásu, to je v pohodě.
Bohužel mnohdy až podobný zážitek, mám na mysli to tlusté střevo, nás přiměje se skutečně zamyslet a začít pro sebe, své zdraví, skutečně něco aktivně dělat.

Nebuďte jednou většinou, staňte se SAMI SEBOU!