Pokud vás v životě nežene dopředu něco, co vás motivuje, většinou to nedopadne.

Motivace ve smyslu: „Od prvního ledna začnu …“ si už na sobě vyzkoušel asi každý. Uspělo však jen malé procento.

Naše motto, které bude motorem a inspirací našeho snažení ve chvíli, kdy se budeme teprve seznamovat s během, kdy budeme hledat, proč to vlastně děláme, nám bude ukazovat, kam vlastně jdeme, k čemu směřujeme. Mělo by tedy být ryze osobního charakteru. Nic takového jako: „Dneska jsem jak almara a nemůžu se na sebe ani podívat, tak se nemůžu divit tomu svému, že se ohlíží za každou.“ Ne! Ne! Ne! Taková motivace je zhola k ničemu. Ten váš se stejně otočí za každou, protože už je to taková mužská přirozenost a mužské oko se rádo pokochá na tom, co doma nemá a vaše nadšení, pro to na sobě pracovat, ochladne.

Jak se motivovat? Třeba takhle

Motto začátečníka

„Nedělám to proto, abych byl olympijským vítězem, ale proto, abych …“ (dosaďte si sami, co vás přivedlo k tomu se začít pravidelně hýbat).

Třeba si tam dosaďte – mohl zase jako dřív bez obav vyrazit na běžky, udělat si cyklistickou dovolenou do exotických míst, vylézt na Sněžku, mohla si zase obléknout ty krásné šaty…

Motto joggera

„Člověk si stále myslí, že nejtěžší je začít, něco na tom bude, ale rovněž tak začínám mít pocit, že stejně těžké je vytrvat, tedy pro toho, kdo nezná svůj cíl. Já ale svůj cíl mám a tím je…, takže nemusím mít strach, že by se mi to nepodařilo!“

Tady už dosazené bude nejspíš konkrétnější, třeba uběhnout maraton za čtyři hodiny nebo deset kilometrů pod padesát minut.

Motto běžce

„Škoda každého dne, kdy si nemůžu propláchnout tělo kyslíkem a radovat se z toho, jak mi nad hlavou svítí slunce!“

Pokročilý většinou už nepotřebuje motivovat k tomu, aby u sportování vydržel a tak jeho heslo může být více abstraktní.

Své motto si pak doma nebo ve své pracovně umístěte tak, abyste je měli co nejčastěji na očích.

Když jsme u té motivace, tak mě vždy nejvíce namotivuje, když se koukám na běhající lidi a vidím na nich, jak září. Proto tak rád jezdím na běžecké závody ven, protože tam vidíte, že lidi dělají něco, co je ohromně baví. Není tam žádný ten mus, který si na sebe vytváříme my. Prostě mi stačí, že jsem, že jsem mezi stejně „postiženými“ a je mi fajn. Pak mám radost, když vidím člověka, který evidentně má nějaké tělesné postižení, a on s veselým úsměvem maká na 35 km.

Je šťastný, protože vidí, že ostatní souputníci a diváci jsou z něj nadšení, že to dokázal. Předáváme si tak navzájem něco, co všichni v běžném životě postrádáme. Předáváme si radost, lásku, porozumění, nadšení pro stejnou věc a těšíme se, že se zase někde jinde, třeba někde na druhém konci světa, naše cesty protnou a my budeme moci tohle vše zase předat lidem jiné země, jiné kultury. Protože o to také, kromě vlastního sportovního vyžití, na běžeckých závodech jde.

Svědčí o tom i vzrůstající počet lidí na běžeckých soustředěních nebo dalších akcích Běžecké školy, na něž můžete s klidným svědomím přijet i vy a nechat se inspirovat stejnými nadšenci. Ono když pak poznáte běžeckou partu, tak se daleko snáze zdolává i vlastní maraton. Když vás ve chvíli, kdy cítíte, že síly rapidně ubývají a vy máte do cíle ještě 20 km, někdo osloví jménem, k tomu přidá povzbuzující úsměv a lehký dotek, vzápětí zjistíte, že tím dotykem do vás vlil tu potřebnou energii, kterou jste zrovna potřebovali, abyste v pohodě doběhli do cíle.

Běh je ale také sportem osobností. Tím nemyslím třeba osobnosti kulturního nebo společenského života, ale skutečně lidské osobnosti.

Běh vám nic neodpustí, nic mu nenalžete, takže když vidíte běžce, můžete si být hodně jistí, že tenhle člověk si dokáže jít v životě za svým. A to také bude platit o vás samotných, pokud začnete pravidelně běhat.

Lidé odpradávna hledají elixír mládí. Odpradávna nalétávají různým šarlatánům, kteří jej nabízejí, přitom ho dostávají už při narození, ale kdo by věřil v obyčejný pohyb, když není zabalený do zářivé reklamy a neslibujte zaručené výsledky.

Ať se nám to líbí nebo ne, tak POHYB nás přivedl na svět. 

Nejdříve to byly příjemné pohyby našich rodičů, skrze něž si projevovali lásku, a jimiž nám otevřeli bránu světa. 

Ve chvíli, kdy se brána otevřela, nám bylo „jemně“ naznačeno, že už je čas být sám sebou a odteďka to bude na nás, kam poběží naše kroky.

V tu chvíli jsme věděli o světě jen to, co jsme si pamatovali „z minula“, co nám bohužel naši „průvodci“ nedovolovali činit a uplatňovat, ba právě naopak učili nás činit to, co je správné, co se má.

To nás nakrklo natolik, že jsme se před životem uzavřeli do své ulity a snažili se být neviditelní – nebýt.

A tady se začala psát historie moderního věku. Věku, v němž není učitelem život a ti, kdož umí žít v souladu se zákony přírody.

Věku, v němž se učiteli stávají vykladači toho, co se má.

Jaký div, že to vede k rozporu mezi člověkem – životem – universem – bytím.

Jaký div, že to znamená „odsouzení“ člověka k věčnému sezení, protože jen tak může způsobit nejméně škody světu.

Je ovšem div, že člověk tuto svou roli přijal a odsoudil se tak sám k postupnému vymření, místo aby se vzepřel svému osudu a vyběhl s ním.

P.S. Nevěřte, že když dosáhnete určité hranice věku, už se neobejdete bez pravidelného užívání léků, pravidelných prohlídek, které odhalí co vám všechno je, ačkoliv vy se cítíte naprosto zdraví a doposud jste neměli o svých zdravotních problémech ani tušení.

Pravidelný pohyb, ne sportování!, a můžete s tím začít i v pokročilém věku, to je ten pravý elixír mládí, zdraví, vitality.

Nevěříte, tak se podívejte na úvodní fotku, té ženě je 62 a tomu muži 67 let, neužívají žádné léky, pouze jsou denně v pohybu. Vím to, neboť na té fotce jsem já a moje milovaná žena Dana.

A teď malá reklama, na sobě máme oblečení z shop­_puravida, které vám také ubere pár let, protože se v něm cítíte skvěle.