Proč se narodila a pro koho byla napsána Škorpilova škola běhu

Proč se narodila a pro koho byla napsána Škorpilova škola běhu

Někdy si říkám, jestli jsem nezačal běhat dřív než brát rozum. Určitě to muselo být právě tak, protože mám pocit, že všechno, co o běhu života vím, jsem poznal při běhu. Běh je ta nejpřirozenější věc, kterou člověk kdy dělal, dělá a dělat bude. Nepamatuju si týden, kdy bych se nešel proběhnout, nevzpomínám, že bych kdy běh nenáviděl, i když to bylo občas hodně těžký.

Běh je sice ta nejpřirozenější věc na světě, ale když se dívám na mnoho běžců a běžkyň, získávám spíš dojem, že je to největší utrpení, jehož jediným smyslem je výkon. Na vině je většinou stres. Do činnosti, kde by měla vládnout lehkost bytí, vnesl stres zarputilost a orientaci na výsledek. Místo ladného pohybu krajinou pak vidíme, jak se kolem nás ženou lidé se strhanými výrazy ve tváři, křečovitě zaťatí a na pokraji kolapsu.

Než jsem se před lety rozhodl založit Běžeckou školu, odpovídal jsem téměř denně na desítky dotazů, které se týkaly nejrůznějších problémů spjatých s během. Jak se běžecká komunita rozrůstala, narůstal i počet otázek a potřeba po orientaci v základních pojmech a problémech, které nás běžce mohou trápit. Už nebylo možné, abych odpovídal každému jednotlivě, a proto jsem se rozhodl poskytnout začínajícím i zkušenějším běžcům rady v podobě ucelených textů na sociálních sítích. Nečekal jsem ovšem, že si je bude číst dvacet – padesát, ale mnohdy i více, tisíc lidí a že se texty setkají s tak pozitivní odezvou.

A pak jsme se seznámili s Tomášem Dimterem z nakladatelství Mladá fronta, který mě oslovil (díky, Tomáši) s nabídkou vydat texty knižně. Zprvu jsem váhal, protože každý, kdo si nějaký můj text přečetl, ví, jak píšu. K odbornému stylu to má daleko, a přestože neustále sleduju nejnovější trendy v technice běhu, výživě, regeneraci, vybavení…, snažím se o nich mluvit co nejpřirozeněji a nejjednodušeji. Běhání přece není žádná věda. Nicméně nevzdoroval jsem dlouho… Výsledkem našeho společného úsilí je kniha neskromně nazvaná Škorpilova škola běhu.

Co v ní naleznete? Především musím zdůraznit, že se v ní nezaměřuji pouze na výkonnostní sportovce, i když i ti si zde mohou zopakovat pár zapomenutých tipů na lepší běhání a život, ale hlavní cílovou skupinou jsou ti, kteří to chtějí zkusit – a já doufám, že běhu také propadnou –, a ti, které baví běhat a rádi by si ujasnili „pár” detailů.

Čtenáři zde objeví i tipy nejen na lepší zážitek z pohybu, ale také dostatek rad, jak běhat technicky správně, aby se z běhu nestalo utrpení, čeho se vyvarovat, když se chcete zlepšovat, na co si dávat pozor při stravování i plánování tréninku, jak se připravit na první, druhý… tisící závod, jak překonat sami sebe.

Mou snahou zkrátka bylo, aby každý nalezl odpověď na to, co ho trápí a zajímá, ale jsem si moc dobře vědom, že není v mých silách uspokojit úplně všechny. Pokud se to nepovede tentokrát, snad příště…

Na závěr bych rád poděkoval svým přátelům a spolupracovníkům na předchozích knihách, ať už Miloši Čermákovi, se kterým jsme díky seriálu v Lidových novinách přivedli k maratonu stovky začínajících běžců, nebo Michalovi VítůPetrovi Slezákovi, s nimiž jsme před lety vydali dnes již beznadějně rozebranou Běžeckou čítanku, přičemž novinový seriál i Běžecká čítanka přirozeně vplynuly do této knihy. Mimořádný dík patří vám, kteří jste se rozhodli běhat, žít volně a radovat se z každého dne. Děkuju všem svým bývalým i současným svěřencům, účastníkům desítek běžeckých kempů i soustředění, děkuju přátelům na sociálních sítích i z hostinců, kteří mě svým nadšením a všetečnými dotazy donutili uvažovat o tom, jak by měl člověk běhat, aby se tento pohyb stal přirozenou součástí každého z nás až do konce našich dní.

Přátelé, kamarádi, díky. Tahle kniha vznikla díky vám. Doufám, že se vám všem, když si osvojíte to, o čem píšu v této knize, bude běhat (a snad i žít) o trochu lépe.

Knihu věnuji Daně, manželce a rádkyni, která mě provází během života. Bez ní by se běželo mnohem hůř. Děkuju ti.

Šťastný života běh vám všem přeje Miloš Škorpil

Jak uběhnout maraton za 100 dní – Kompletní průvodce přípravou a tréninkem od Milošů Škorpila a Čermáka

Jak uběhnout maraton za 100 dní – Kompletní průvodce přípravou a tréninkem od Milošů Škorpila a Čermáka

Začalo to nevinně, čtyřměsíčním seriálem v Lidových novinách v roce 2002. V roce 2007 pokračovalo prvním vydáním knihy. V roce 2017 druhým vydáním knihy. Takže letos je to již dvacet let, co tréninky této, dnes již ikonické knihy, pomáhají lidem se zvednout z gauče, rozeběhnout se a absolvovat maraton a že jich bylo za těch 2é let pěkných pár tisíc.

Pokud ji ještě nemáte a obstaráte si ji, pak se v úvodu dočtete: Držíte v rukou nové vydání knihy Jak uběhnout maraton za 100 dní. Řada lidí si řekne: Co je to za nesmysl? Uběhnout maraton po 100 dnech tréninku nejde, vždyť je to neskutečná dálka. Ale věřte nám, jde to. Tato kniha vás na tento cíl nejen připraví, dokonce vám pomůže maraton absolvovat ve zdraví a některým i ve vynikajícím čase.

Absolvování maratonu o nás říká nejen to, že jsme schopni absolvovat fascinující vzdálenost 42195 metrů, ale říká o nás také, že jsme schopni podstoupit vnitřní bitvu sami se sebou, se svou pohodlností, leností, se všemi svými pochybami i vytáčkami.

Že jsme schopni prostě vstát, obléknout se a obout do běžeckého a vyrazit na trénink bez ohledu na počasí, únavu a kdoví co ještě, abychom urazili další kousek na cestě ke zdolání maratonu.

Slovo maraton – stejně jako číslovka 100 – mají magickou povahu. Sto dní je také přesně ta doba, kterou jsme schopni „obětovat” i sebešílenějším nápadům, protože víme, že to není celý život. I když my doufáme, že běhání vás chytí na celý život.

Tato příručka obsahuje mimo jiné i čtyři typy tréninkových plánů: pro ženu od plotny, notorického začátečníka, víkenďáka a sporťáka.

Proč právě pro tyhle skupiny? Upřímně řečeno nevíme, ale pravdou je, že jsme chtěli, aby vážený čtenář či čtenářka i z názvů těchto skupin získali dojem, že maraton je vlastně sranda. Sranda, která však, jako v životě všechno důležité, něco stojí.

Na druhou stranu však to, co jí „obětujete“, získáte mnoha způsoby zpět.

Běhání vám čas, který mu obětujete, mnohonásobně vrátí. Vrátí vám jej v podobě lepší nálady, lepší fyzické kondice, lepšího zdraví, poznání sebe sama, ale třeba i tím, že si během něj vyřešíte řadu problémů, řadu úkolů, s nimiž jste si již dlouho lámali hlavu.

Buď tím, že usoudíte, že jste jim připisovali příliš velkou váhu a že vlastně nejsou až tak důležité, nebo tím,

že vám mimoděk naskočí jejich řešení.

Pokud si nejste jistí, měli byste zkusit zvednout se ze židle, ze sedadla auta nebo z fotelu, protože ten, kdo to nezkusí, nikdy nepozná odpověď…

Tak poběžte s námi a zkuste, co jste schopni za 100 dní dokázat. Nic neriskujete, přinejhorším zjistíte, že jste v životě ztratili už mnohem víc, ale pořád jste tady.

Maraton za 100 dní si můžete objednat s mým osobním věnováním a podpisem na e-shopu Běžecké školy, nebo si jej koupit na jiném knižním e-shopu či v kamenném knihkupectví.

Jak uběhnout maraton za 100 dní má 224 stran, barevné fotografie, flexo šitá vazba, formátu 130×185 mm vám umožní ji tahat všude sebou. Cena 249 Kč.

Bosé běhání

Bosé běhání

Probuďte svou nohu (své chodidlo), probudíte tím nejen celé tělo, ale i svou mysl. Z reflexní terapie je známo, že na lidském chodidle jsou reflexní body, které jsou spojeny se všemi orgány lidského těla. Které když jsou aktivovány, pozitivně působí na jejich chod.

 Tyto body můžete aktivovat jak tlakem (palce), tak i chůzí na boso či v bosobotach.

No a léto je ideální čas probudit své nohy a tím i celého sebe sama k životu. O tom jak to smysluplně udělat pojednává kniha Bosé běhání.

 Bosé běhání překvapivě nezavrhuje běhání a chození v botách, spíše varuje před tím, začít chodit a běhat bosí bez postupného přizpůsobování, tak jak mnozí často činí. Když se začtete do popisu Michaelova stylu běhu důkladněji, zjistíte, že je to obdobné, vlastně stejné, jako u Přirozeného běhu, tedy, že člověk má našlapovat na přední část chodidla.

Co je pata je zcela jasné (nachází se na druhé straně chodidla než prsty) a když na ní došlápnete bosí, zakřičíte ouvej a hned při následujícím došlapu budete koukat, abyste už tak blbě nedošlápli. Nášlap na špičku prochází vývojem, neboť bříško se nalézá v přední části chodidla, nelze tedy napsat: „Našlapujte na střed chodidla“, to by byla hloupost, tak se napíše špička, aby se zdůraznila přední část chodidla, ale na špičce chodidla jsou prsty a zkuste běžet pár kilometrů po prstech, taky budete za chvíli křičet „Ouvej, ouvej” a sklopíte to na bříška.

Něco jiného je ale chůze, v poslední době jsem zachytil takové absurdity, že i při chůzi by měl člověk došlapovat na přední část chodidla. To je naprostá hloupost, a kdo to chvíli zkouší aplikovat, uvědomí si jak až veliká.

 

Proč je běhání, ale i chození naboso nebo v bosobotách pro nohy, vlastně pro celý pohybový aparát zdravé

Běhání naboso je zdravé, protože při něm, počínaje chodidlem, pracuje zcela přirozeně (zapojují se při něm postupně všechny úpony, svaly, klouby, jak mají) celá noha. A nejenom svaly, šlachy, úpony, klouby nohy, potažmo dolních končetin, ale přes svaly středu těla (core) se přičiní o váš běh (o váš let) celý vršek. 

Bez dlouhého studování prostě běžte ven, zujte boty a zkuste pár minut běžet, jsem si jistý, že během těch pár minut zjistíte, jak je běhání naboso pro celé tělo osvobozující, zkuste to však raději na trávě než na jakékoliv cestě. A možná bych vám doporučil i než to vyzkoušíte naboso, vyzkoušet to v bosobotách, a přímo vám řeknu v Bosoboty Leguáno, protože ty z mé vlastní zkušenosti nejlépe zprostředkují noze stejné pocity, jako když půjdete nebo poběžíte bosí. Na rozdíl však od chůze či běhu naboso, se budete cítit bezpečnější a tím pádem budete i uvolněnnější.

Ale bacha, protože jste až dosud běhali obutí, většinou v botách neumožňující noze přirozenou práci, tak to s tím běháním naboso nepřežeňte a začněte se na něj připravovat cvičením. V knize najdete množství vhodných cviků jak na posílení, tak na protažení všeho – všech svalů, úponů, šlach, které při běhání a chození v botách nemohly nebo nemusely pracovat, a tak vám lehce zakrněly. 

Kniha Bosé běhání je velkou studnicí dalších užitečných informací, rad, poznání, které byste měli do svého života přenášet postupně, na základě vlastní prožité zkušenosti. Pak pro vás bude za čas běhání a chození naboso radost, která vám pomůže uvolnit se, nebrat se tolik vážně, vrátit do dětství nejen vašeho osobního, ale i dětství člověka (doby, kdy se začal stavět na nohy), do doby, kdy chodil a běhal bos.

Běhat a chodit bos je naprosto osvobozující pocit, ale bohužel, i když vám chodidla a všechno v těle zpevní natolik, že se bude cítit bosí nejen svobodně, ale i bezpečně, tak člověk nesvázal jen své nohy pomocí bot, ale „oblékl” do krunýře i většinu cest, takže se bot úplně nezbavíte, v tom případě pak však boty, které obujete, nechte vybrat vaše nohy a vybírejte takové, které mají co nejpružnější podrážku a mezipodrážku, a také mají široký svršek, aby v nich mohly vaše chodidla co nejaktivněji pracovat.

V knize není moc věcí, s kterými bych s Michaelem polemizoval. Knihu doporučím s nejlepším svědomím mladým stejně jako dříve narozeným. Těm možná obzvlášť, neboť často vyvrací mýty lékařů, kteří jim nedoporučují chůzi a běh poté, co si způsobili zdravotní problémy tím, že se léta nehýbali pohybu, seděli na zadku a rostli do šířky. 

Bosé běhání doporučuji pozornosti úplně každému, protože zcela určitě pomůže zlepšit každému jeho běh a běh života vůbec!

A všechny ty rady jsou v podstatě za babku, třeba na e-shopu nakladatelství Mladá Fronta je můžete mít za 272,- Kč, a když si k tomu vyberete i nějakou další knihu z edice knih o běhání či jiných druzích pohybu, které Mladé Frontě závidí mnoho zavedenějších knižních vydavatelství ve světě, budete mít i poštovné zdarma. Namátkou třeba uvedu: Cesta běžce, Základy ultramaratonského tréninku, Jak utéct času, Ultra a dál, Život bez hranic, Hledání ultra, Moje cesta do Sparty, Běžecká bible Miloše Škorpila, Škorpilova škola běhu či Šťastný života běh.

Salming Speed 4000 – boty, jaké svět neviděl!

Salming Speed 4000 – boty, jaké svět neviděl!

Po přečtení titulku si teď možná říkáte: „Co to ten Pepa žvaní? Salming Speed 4000? Takové boty od Salmingu neznám…, že by mi unikl nějaký nový model? Hmm…, to se mi nezdá. Jestli on si z nás nestřílí! Když nás neobdarovává svými básněmi a rýmy, tak si z nás dělá šprýmy…“

Jak to tedy je?

Inu, je to tak, jak to tak obvykle bývá, že pravda je „někde mezi“. Jisté ale je, že tyhle boty opravdu existují, a navíc jejich příběh „není smyšlený, a jakákoli podobnost se skutečnými aktéry, či událostmi rozhodně není náhodná.“

Odběhal, vypotil a nafotil Pepa „Pomalý“ Cupal

 Příběh těchto běžeckých bot se začal odvíjet v roce 2016, kdy spatřily světlo světa (respektive tento model), a kdy jim jejich tvůrci ze Salmingu dali jméno Speed 3. Ale teprve až na sklonku svého nečekaně dlouhého života si svými výkony (rozuměj výdrží) tenhle můj konkrétní oranžový páreček u mne zcela oprávněně vysloužil jméno nové: Salming Speed 4000 s přídomkem: Boty, jaké svět neviděl! Kdo ví, jestli zrovínka jen moje neposedné nožky byly jediné, které měly to štěstí (nebo to nebylo jen o štěstí?) nazouvat tenhle obuvnický úkaz, ale zatím jsem o dalších s označením 4000 neslyšel. Kdybyste o nějakých věděli, bez obav se s jejich příběhem podělte. Prozatím vám bude muset stačit příběh můj…

 Když jsem tenkrát otevřel víko krabice, a poprvé uviděl tyhle dvě oranžové fešandy, tak by mne ani ve snu nenapadlo, že budu mít co dělat, abych na nich v průběhu našeho společného běhání našel nějakou vadu. A už vůbec by mne nenapadlo, že spolu budeme běžmo brázdit krajinu tak neskutečně dlouho, a že o nich vůbec kdy budu psát. Mimochodem, tu vadu jsem za dobu jejich života tedy nakonec opravdu nenašel, i když moje náročnost na kvalitu čehokoli je už z podstaty mého civilního povolání jaksi posunutá do poněkud přísnějších sfér.

To víte, kontrolor kvality se nezapře. Ale zpátky k botám. Aniž bych to dopředu plánoval, otestoval jsem je opravdu důkladně, protože jsem s nimi běhal ve všech možných terénech i přesto, že tyhle botky se narodily jako silniční, nikoliv trailové. I délky mých jednotlivých běhů byly různé, od těch kraťoučkých, typu Cooperův test (12 minut), až po ultra dlouhé vzdálenosti čítající přes 80 kilometrů, či 24hodinovku.

Vím, že podle nejrůznějších doporučení takový vzdálenostní záběr v jedněch botách není ideální, ale mě naprosto skvěle vyhovovaly u všech, mnou běhaných distancí. Nezvyklé, přesto však možné. V době, kdy se mi Speed 3 dostaly do ruky, jsem „ošoupával“ podešev jejich předchozímu modelu Speed 2, a už o těchto bych mohl básnit a předhánět se v superlativech. Jenže co se nestalo – když se ke slovu (respektive k mým chodidlům) dostaly Speed 3, tak svoje dvojkové předchůdkyně bez přehánění ještě mnohonásobně předčily!

Mělo mě to trknout hned po prvním vyběhnutí, že tohle nebudou obyčejné boty, protože jsme si sedli tak rychle a tak samozřejmě, až to bylo krajně podezřelé. Pamatuju si, jak mi pak po tom prvním společném výběhu v hlavě automaticky naskočil text písně Wabiho Daňka, jenž přesně vystihoval stěžejní vlastnosti mých nových bot:

 „Od hodný tety před mnoha lety, dostal jsem boty z pravé kůže, hebký jak z mechu a pevný jak z plechu, a lehký jak lísteček planý růže.“

 Když si místo hodný tety do textu toho songu dosadím Miloše, a místo pravé kůže moderní syntetické materiály, tak zbytek textu sedí naprosto přesně.

 Hebký jak z mechu…

Nebyly to sice úplně bačkůrky, ale to ani není u tohoto typu boty žádoucí, a pro moji nohu už vůbec ne. Tlumení měly akurátní, to znamená dostatečně velké na to, abych necítil každý kamínek na cestě, ale zároveň dostatečně malé na to, aby moje chodidlo mohlo nerušeně „číst“ terén. Svršek boty krásně v celé ploše obepnul nárt nohy, a ačkoliv časté tvrzení různých výrobců, že svršek těhle, těhle a těhle bot bude jako vaše druhá kůže, může nakrásně znít jako otřepaná marketingová fráze, tak u těchto konkrétních bot to byla holá pravda. Ani pata nepřišla zkrátka. Ta byla v botě ukotvená tak, že nebyla žádným způsobem omezovaná, a zároveň v botě neplavala a pevně seděla bez tolik nepříjemného mírného vyklouzávání paty ven, které nemálo běžcům umí způsobit i „oblíbené“ puchýře. Samozřejmě, že tenhle jev úzce souvisí i se správným zašněrováním, respektive utažením tkaniček, i s výběrem správné velikosti bot, ale pokud tohle máte vychytané, dobrá bota vás v tomhle ohledu nezklame.

 Pevný jak z plechu…

Jasně a stručně, svršek nejenže ideálně obepnul nárt, ale i jeho pevnost a odolnost proti mechanickému poškození při běhu v terénu, který byl v mém případě na hony vzdálený hladce vyasfaltované cyklostezce, mi daly jasně najevo, že tyhle boty nejsou úplně normální (myšleno v tom nejkladnějším smyslu slova).

 Lehký jak lísteček planý růže…

Co k tomuhle dodat? Snad jen to, že mi bylo vždycky buřt, o kolik gramů je ta či ona bota lehčí nebo těžší, nežli bota jiná. Asi je to způsobeno mimo jiného i tím, že materiály téměř všech dnešních běžeckých bot jsou už natolik odlehčené, že stlačují celkovou hmotnost k hodnotám, o kterých se nám v minulosti mohlo jen zdát. Takže hmotnost bot neřeším. Důležitější byl pro mne vždy „ten pocit“. A jistě mi dáte zapravdu, že ten pocit, kdy boty při běhu na nohách téměř necítíte, je bez přehánění k nezaplacení. V trojkových Speedech byl ten pocit luxusní. Ale fakt jsem je nevážil, a místo toho jsem si jich náležitě vážil.

Kromě vlastností, které ve Wabiho písni zazněly, mají Speed 3 i vlastnosti další, a neméně důležité.

První z nich je zdánlivá maličkost: Šňůrky. Jejich schopnost pevně držet zašněrování, spolu s kvalitním jazykem neškrtit nárt, být do určité míry pružné a jednoduše takové, aby se nepovolovaly… to není úplná samozřejmost. U Speed 3 jsem kladné vlastnosti jejich šňůrek s povděkem kvitoval.

Další kladnou vlastností byla prodyšnost svršku. Nepamatuji si, že bych ve Speedech měl někdy, byť sebeméně, opocená chodidla. Noha v nich prostě vždy perfektně dýchala, a bylo fuk, jaké ponožky jsem si zrovna navléknul.

Svršek měl také i skvělou schopnost rychlého vysychání po té, co jsem se proběhl mokrou loukou, přebrodil potok, nebo si prostě jen někde nechtěně „nabral“. Co do boty nateklo, to z ní vyteklo, ale hlavní bylo, že když to vyteklo, brzy to uschlo. Pro běžce, kteří si běh užívají i tak, že se nebrání opustit i „zaběhané“ cesty, věc samozřejmá…

Jako poslední uvedu vlastnost, která je osobně pro mne, respektive pro moje chodidla, na prvním místě. Tou vlastností je poddajnost podešve jak v ohybu, tak ve zkrutu. První věc, kterou automaticky s novou botou, ucházející se o mou přízeň, udělám, je to, že jí vezmu jednou rukou za patu, druhou rukou za špičku, pomalu ohnu podrážku „do podkovy“ a pak i zkroutím „do vrtule“. Pokud to uděláte citlivě, netřeba se bát, že botu jakkoliv poškodíte.

Měkká a poddajná podešev se ochotně už při malé síle ohne a zkroutí, a ta tvrdá při použití stejně malé síly bude klást odpor, a vy ji samozřejmě v žádném případě nebudete ohýbat dál větší silou a zkoušet, co vydrží.

Botu s takto tvrdou podešví vždy s díky odložím, a už jenom tím prokážu svým chodidlům medvědí službu, protože mi vždy vyhovovala podešev měkká a poddajná, která chodidlu „nevypne“ jeho přirozený a nenahraditelný hmatový smysl, a umožní mu nezakrňovat a nelenivět v botě, která by byla příliš tvrdá a nepoddajná.

Taková bota pro mne znamená nebezpečí přetížení chodidel v důsledku monotónnosti pramenící z omezené možnosti pohybu chodidla a jeho přizpůsobování se nerovnostem a variabilitě terénu. Zkrátka a dobře, jakákoliv monotónnost by byla špatně. To ale platí nejen v běhu, ale ve všech oblastech života, že?

Teď, po výčtu stěžejních, skrz naskrz kladných vlastností bot Salming Speed 3, spolu s všeobecným povědomím toho, kolik tak zhruba kilometrů jsou dnešní běžecké boty schopny s vámi naběhat, než přestanou být k běhání, nebo než se rozpadnou úplně, už mnozí z vás asi tušíte, proč jsem Speed 3 v úvodu článku překřtil na Speed 4000. Ano, tušíte správně! Ačkoliv je to k neuvěření, tak tyhle úžasný boty se mnou naběhaly neskutečných 4000 kilometrů!!! Ouu džízis! To hovoří za vše. Taková nálož! Uuuuuuf! Smekám!

Je jasný, že fakt dobrý boty, vydrží minimálně co ty! A tyhle boty to vydržely naprosto s přehledem, navíc obrazně řečeno s prstem v nose J. Vyběhli jsme spolu celkem 240x, zažili spolu mnohé, a pokaždé to byla čirá radost! Jak jinak.

Cesta k minimalismu

Nutno podotknout, a není to pro Speedy žádná ostuda, že podešev jsem jim za tu dobu sjel prakticky celou, a to doslova. Postupně jsem desetinku milimetru po desetince z tloušťky podešve ubíral a ubíral, ta se pomalu ale jistě tenčila a tenčila, stávala se z ní měkčí a poddajnější šlupička, až nakonec po cca 3500 kilometrech téměř zmizela, a já těch zbývajících 500 km bez obav dál cupital krajinou jen s pěnovou tlumící vrstvou pod svými chodidly tušíc, že se, nikoliv však cíleně, postupně propracovávám k minimalistickému běhání. S trochou nadsázky bych řekl, že maximální minimalismus to sice ještě nebyl, ani být nemohl, protože to bych se musel zout úplně, ale minimalistický běh to rozhodně byl. A jaký!

Nohy si v těch nově získávaných minimalistických botách spokojeně pochrochtávaly bez obav z jakéhokoliv přetížení. Při zpětném pohledu to dává i logiku: Přivykání chodidla (ale i celých nohou až po kyčel) bylo díky postupné a velmi pomalé přeměně bot natolik pozvolné a přirozené, že nohy stačily reagovat a posílit všechny potřebné svaly, vazy, šlachy a úpony, které v běžných odtlumených botách do značné míry leniví a slábnou. S poťouchlým úsměvem mi problesklo hlavou: „Kdo by to byl řekl, jak se může člověk nechtěně propracovat k minimalismu!“

Abych byl ale co možná nejobjektivnější, je záhodno na tomto místě poznamenat, že již dlouhé roky používám do běžeckých bot pěnové stélky Formthotics, tvarované na míru přímým otiskem chodidla do nahřáté stélky, s následným vyklínkováním kvůli případné pronaci, či supinaci. Přátelé, to je vám zlatá věc!

Takže když tak nad tím dumám, ono to s tím mým „bezpodešvovým minimalismem“ nebude až tak horké, protože i kdybych na svých botách prošoupal podešev, a nakrásně i tlumící vrstvu, tak by mi zbyly alespoň ty stélky.

Salming Speed 4000 – boty, jaké svět neviděl!
Salming Speed 4000 – boty, jaké svět neviděl!
Salming Speed 4000 – boty, jaké svět neviděl!

Jeden pár bot 4000 km, hmm……hmm……budiž.

Kurňa, jak je to ale možný?!

To, že s vámi boty mohou běhat i 4000 kilometrů cestou necestou, polem nepolem…., to je holý fakt, byť pro někoho možná těžko uvěřitelný. Otázka však zní: „Je to vůbec normální, tohleto?“

Přátelé, věřte, že tohleto normální JE! Respektive mělo by být. Tím však neříkám, že je to běžné.

Dlouhá životnost bot, ve kterých běháte, je totiž závislá na několika faktorech, které musejí být ve vzájemné rovnováze. Tedy pokud chcete, aby to fungovalo. A kdo by nechtěl, aby to fungovalo, že?

Podstatná je nejen celková koncepce bot, určení pro jaké jsou použití, jejich „střih“ vyhovující právě vaší noze, tvar kopyta, šířka v oblasti příčné klenby, drop, kvalitní materiály, kvalitní řemeslné a strojní zpracování a spousta dalších důležitých detailů….., zkrátka technická stránka bot, nýbrž důležitá je také technická stránka vašeho běhu, čili:

Přirozený běžecký styl

Budu-li mít běžecký styl čistý, pak i boty mi vydrží podstatně déle, než kdyby tomu bylo naopak. Laicky řečeno, pokud budu při běhu „šmajdat“, pak zákonitě brzy sešmajdám i ty nejkvalitnější boty. Tahle přímá úměra by nás mohla přimět k úvaze, zdali investice do nových bot pravidelně několikrát do roka, a to KAŽDÝ ROK, nevyjde v konečném důsledku naší kapsu mnohem dráž, než kdybychom si najali trenéra, který nás JEDNOU PRO VŽDY naučí běhat a učeše nám styl. Budeme-li schopní a ochotní si osvojený přirozený běžecký styl nadále udržovat, pak ušetříme nejen za boty, ale mnohdy i za doktora, protože špatným běžeckým stylem bychom si nehuntovali jen naše boty, ale hlavně naše těla.

Závěrem

Až si budete pořizovat nový pár běžeckých bot, tak kromě toho, že vám přeju, aby i ty vaše vypadaly po 4000 naběhaných kilometrech tak, jako ty moje na přiložených fotografiích, tak hlavně nezapomeňte, navzdory všemu výše zmíněnému, při výběru dát volnou ruku své noze, a nechte vybrat nové boty právě jí, protože právě jen vaše noha ví nejlépe, co je pro ni nejlepší. Co vyhovuje jednomu, zákonitě nemusí vyhovovat druhému, nicméně to, že nějaká firma umí vyrobit běžecké boty, které člověku mohou k plné spokojenosti sloužit i úctyhodných 4000 kilometrů, o něčem svědčí. Salming mi už dávno před tím, než jsem obul Speed 3 alias Speed 4000 dokázal, že boty šít prostě a jednoduše umí. „Trojky“ se vyloženě povedly, a myslím, že to není náhoda. Náhody totiž neexistují.

Napadá mne, že až vyběhnete v těch právě pro vás pravých botách, v ten okamžik byste na ně měli nejspíš zapomenout, protože jestli jsou to opravdu ty pravé, neměli byste takřka vědět, že je na nohách vůbec máte, a mohli si tak nerušeně užívat svůj běh v plné jeho kráse, lehkosti, radosti z pohybu a všeho, co vám může nabídnout.

 Tak už běžte…

Born to run, kniha, která zatřásla světem běhu

Born to run, kniha, která zatřásla světem běhu

O téhle knížce jsem slyšel vyprávět neskutečné zkazky. Je to kniha, která doslova a do písmene způsobila revoluci ohledně toho v čem běhat (minimalismus versus maximalismus běžeckých bot), jak běhat, přes špičku či přes patu… Jestli máte rádi běh a ještě jste jí nečetli, tak velmi doporučuji, i když osobně k ní mám mnoho výhrad, ale příběh je to přímo úžasný.

P.S. Tato recenze vznikla v době, kdy kniha vyšla česky a vyšla na veřejnosti již nepřístupné první verzi stránek Běžecké školy. Za tu dobu se běh, vybavení na běh, posunul, existuje mnoho verzí minimalistických bot, ale i mnoho verzí až ultramaximalistických běžeckých bot, takže souboj, kdo z koho stále pokračuje a stojí za to si přečíst, jak a čím to začalo.

Psát nějakou dlouhou recenzi nemá cenu, celá kniha, ať čtete téměř kteroukoliv její stránku, je o prožívání radosti, radosti a uvolnění, přesně o tom, co dává člověku to, když se rozeběhne vstříc neznámu.

Ještě než dám slovo ostatním, které jsem požádal o to, aby se podělili s námi o to, proč právě tahle knížka oslovila je, co v ní nalezli, tak musím říci, že skrze ni jsem si uvědomil opět jedno: když jdu do závodu, že si jej užiju, tak většinou dosáhnu velmi dobrého výsledku. Když jdu do závodu s cílem zase jednou si pořádně zazávodit, tak většinou už kousek po startu ztuhnu! Je to prosté, jakmile neběžím jen pro sám běh, tak se ve mně všechno stáhne, když běžím jen pro sám běh – vše ve mně zpívá. A přesně o tom je knížka Born to Run. 

A tady jsou ani ne tak odpovědi na mou otázku, jako spíše prožitky těch, co už knížku četli ještě dříve než byla přeložena do češtiny.

Petr Švanda

Knížka Born to Run od Christophera McDougalla se mi dostala do rukou v angličtině. Musím říci, že to bylo ze začátku dost těžké čtení, ale po několika stránkách mě knížka zaujala. Zprvu mi to všechno přišlo jako pohádkové vyprávění pro běžce, kde se autor snaží přijít na to, proč v dnešní době tolik běžců trpí na různá zranění. Líbilo se mi, jak autor zasadil do příběhu o indiánském kmeni Tarahumara spoustu vědeckých poznatků o tom, jak a co má vliv na běžecká zranění se zaměřením na moderní běžeckou obuv, ale musel jsem se docela usmát, když v kapitole 23 a 24 zmínil Vibram Five fingers :o) Že by malá americká reklama? :o))) I když jsou pro mě výkony běžců – ultramaratonců, které autor v knize zmiňuje, za hranicí mého chápání (ne v nějakém negativním smyslu, protože jejich výkony opravdu obdivuji), mě přečtení této knížky utvrdilo v přesvědčení, že pohyb – a to nemluvím jen o běhu – je lidskému tělu prospěšný a jak výkony na hranici lidských možností, tak výkony, kterými pouze překonáme vlastní lenost, přinášejí radost – radost z běhu, radost z pohybu a obecně i radost ze života. A o tom pro mě osobně tato kniha je – o hledání radosti v pohybu, v tomto případě z běhu (a že by nejlépe na boso? :o) Už se těším, až si knížku přečtu v českém jazyce – mám ji slíbenou k svátku :o)

Richard Machálek

K přečtení této knihy jsem se dostal na doporučení kyslíkového mága 12HonzaDe a bylo to výborné doporučení! Knihu napsal takový americký Miloš Čermák – novinář zapálený pro běh Christopher McDougall a popisuje v ní začátky ultraběhů v Americe.
Páteří knihy je časová osa od počátků ultra až dodnes. Zaujalo mě, že jeden z ultrazávodů se vyvinul z původně koňského závodu na 50 mil, kdy jednomu z jezdců onemocněl kůň, ale závodu se nechtěl vzdát. Z toho vznikl takzvaný “horseless horse race”, tj. koňský závod bez koně (to mi přijde něco jako pít čaj s rumem bez čaje). Přes popis závodů jako Leadville nebo Badwater, o kterém si i díky skvělému Danovi Orálkovi spousta českých běžců ráda přečte, se postupně dostáváme k jádru knihy – ke skrytému kmenu mexických indiánů Tarahumara (čte se bez “h”). Ti jsou přirozenými vytrvalostními běžci a za nimi se autor knihy vydává, aby jejich způsob života a běhání studoval.
Kořením knihy je několik závodů, kde se setkávají mexičtí běžci s americkou špičkou, tady ale víc prozrazovat nebudu, protože je to vepřová panenka celé knihy a takovou lahůdku vám sežrat nemůžu;-). Další pro mě silnou a inspirující pasáží je popis vytrvaleckých schopností člověka. Ten 50-ti mílový běh, kde teď startují koně i běžci zároveň, dnes kůň vyhraje spíš výjimečně! A od té doby, co jsem si přečetl o tom, že “to” jde, vyrážím na dlouhé běhy zásadně s cílem “uštvat antilopu” :-).
Člověk nemusí být hned vrah, aby četl detektivky a stejně tak nemusí být bosoběžec nebo ultras, aby četl Born to Run. Pro mě je to neskutečně pozitivní kniha a ručím vám za to, že vaše běžecké kroky nabije tou správnou energií.

Upozornění: antilopa není součástí balení.

Eduar Kunce

Po přečtení anglického originálu Born To Run jsem hned věděl, že se mi dostalo do ruky něco výjimečného. Nejen, že kniha je napsána velmi poutavou formou a vtáhne člověka do děje, ale také mi přinesla mnoho nových nápadů k zamyšlení a realizaci. Ač jsem již před tím přečetl několik knih o živočišném druhu zvaném “homo sapiens” (knihy Desmonda Morrise jsou v tomto ohledu velmi inspirativní), myšlenka, že člověk měl během milionů let vývoje evoluční výhodu díky běhu mne překvapila svoji jednoduchostí a utvrdila v tom, že každý se může naučit běhat.
Pod vlivem této knížky jsem i já začal znovu a jinak … z běžeckých bot tlumících každý dopad či nerovnost jsem přešel na jednoduché modely (Five Fingers a bosá noha) a objevil běžcův poklad – již téměř zapomenutou pravdu, že člověk je zrozen k běhu …. každý…. bez výjimky…i vy!

Dana Škorpilová

V sobotu se mi konečně dostala do rukou kniha Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla. A já se začetla. A náramně jsem se bavila! Smála jsem se, pak zas pouštěla slzy dojetí, žasla jsem… ale rozhodně jsem se u jejího čtení nenudila. Já vážně nejsem žádný velký běžec, ale po přečtení téhle knížky jsem si uvědomila, že má každoroční jarní touha “jít se proběhnout” je vlastně ta nejpřirozenější a nejzákladnější lidská potřeba, potřeba pohybu, potřeba tepla, potřeba dohonit i potřeba utéct, výtrysky bujarého veselí, nadpozemská lehkost, tlukot srdce, klokot horké krve, pot, sladká únava – čistá RADOST!
A tak jsem do toho zase šla… Bez ohledu na výsledky, bez měření časů, bez měření kilometrů, bez měření tepové frekvence. Jen tak. Co na tom, že chvíli jdu a chvíli běžím, co na tom, že když běžím, funím jako lokomotiva, co na tom, že ze mě už “závodní kůň” asi nikdy nebude. Když se podíváte při běhu na ty “obyčejné” koníky, ucítíte z nich možná větší radost, než z těch závodních. A o tom to je. Alespoň tedy pro mě.

Jan Hanousek

Na tuhle knížku jsem natrefil úplnou náhodou, když jsem našel jeden zajímavý běžecký citát a hledal jsem, odkud pochází a ejhle – vyskočila mi hromada odkazů vedoucích k jedinému zdroji, který mě nadchnul.
Samozřejmě ta kniha má nejen strhující děj, ale přináší řadu zajímavostí z historie (ultra)dlouhých běhů, příběhy velkých závodů a běžců. Nás Čechy může jen potěšit, že celá kapitola je věnována Emilu Zátopkovi, ale já jsem tuto knihu vnímal primárně jinak. Především jako neuvěřitelný zdroj pozitivní energie, inspirace k běhu a dlouhým běhům.
Paměten dobrých mravů, neprozradím zápletku příběhu, místo toho nabízím můj oblíbený citát z této knížky: “You don’t stop running because you get old, you get old because you stop running!”… Tedy “Nepřestáváš běhat, protože jsi starý… Jsi starý, protože jsi přestal běhat!”

Born to Run od Bruce Springsteena

Všechno už tu jednou bylo

I to, že indiáni kmene Tarahumara jsou vynikající běžci, o čemž se psalo v našem tisku už v době olympiády v Mexiku. Taky se však psalo, že když by měli běžet jen kvůli nějakému času, tak si raději lehnou do stínu Yuky a budou žvýkat cocu. Prostě, že v životě dělají jen to, co je potřeba, co je baví, co jim přináší radost a že volnost je pro ně nadevše. Takže i to je odkaz této vynikající knihy.

Knihu vydalo nakladatelství Mladá Fronta a do vyprodání zásob jí můžete mít za 339,- Kč. Objednat si můžete hned teď, ZDE.

A moc neotálejte, vzhledem k současné situaci ve vydávání nových knih, se může stát, že dotisk se již nevyplatí a nové vydání může stát až dvojnásobek současné ceny.

Jak Honza raz dva dobyl Ameriku

Jak Honza raz dva dobyl Ameriku

Nějakou pohádku o Honzovi, jak ke štěstí přišel, zná každý. Každá pohádka v sobě skrývá nějaké poznání a má výchovný aspekt. Pohádka Cestou orla, tak se kniha o běhajícím Honzovi jmenuje, v sobě též skrývá poznání a též má i výchovný aspekt. Taky co byste od píšícího profesora čekali, že jo?

Lama láma

Honza o sobě rád mluví jako o lamě, tím světu o sobě říká, že je pomalý, ale vytrvalý, což bezezbytku prokazuje ve všech příbězích popisujících jeho účasti v různých trailových ultramaratonech.

Honza, kromě toho že je podle sebe lama, je pro mě i láma, tedy člověk s velkou moudrostí, kterou načerpal jak že života svých předků, tak při účasti na opravdu těžkých a dlouhých bězích, hlavně v Severní Americe.

Tu moudrost a zkušenosti, které nabyl, si nenechává pro sebe, ale velmi poutavou a odlehčenou formou, až lidovou, tak jak známe pohádky třeba od Josefa Lady či Boženy Němcové, je vypráví nám.

Honza, ač lama, dokazuje, že nemusíte mít talent na běhání, nemusíte být rychlí jak vítr, úplně postačí být vytrvalí, nenechat se odradit  neúspěchy a můžete být první.

Nejpomalejší vítěz

Honza se totiž stal prvním a zatím jediným Čechem, který dobyl Grand Slam, o němž říká, že je nádhernou mozaikou zcela rozdílných závodů, z nichž nejslavnější je Western States.

Honza jedním dechem dodává, že je sice prvním Čechem, kterému se poštěstilo odběhnou všechny závody Grand Slamu, ale že mu patří i nejpomalejší čas.

Tím jen dokládá to, co jsem napsal výše – můžete být nejpomalejší ze všech, ale přesto vám to nebrání být první.

Nakonec se možná sluší dodat, že Honza začal běhat na základě sázky, že uběhne maraton; a že v době, kdy sázku uzavřel, vážil 104 kilo a neměl vůbec žádné zkušenosti s běháním.

No a má stále ještě jeden nesplněný cíl, uběhnout Spartathlon.

Knihu napsal Jan Hanousek a vydalo ji nakladatelství Stará škola v Borovanech v roce 2021.