Králové silnic je kniha, která mě dostala víc než Born to run, Běž a jez, či Běhej, nebo zemři. Proč? Protože to není příběh jednotlivce, ale příběh toho, co všichni (a já obzvlášť) tak milujeme, čemu jsme bezvýhradně propadli – příběh BĚHU!

Upřímně, kdo z vás zná jména Frank Shorter, Bill Rodgers, Alberto Salazar? Nejspíš jen ti, kteří se trošku více zajímají o historii běhu, ale většině těch, co dnes běhají, ta jména moc neřeknou. A přece hlavně tito tři stáli (no v jejich případě použít slovo stáli je hodně nepatřičné, protože oni tři doslova rozběhali Ameriku) u zrodu toho, čeho jsou ti, co dnes běhají, součástí. U běžeckého boomu.

Pravda je, že v roce 1972, kam je datován začátek běžeckého boomu v USA, u nás shodou okolností začínal být běh také velmi populární, když za jeho boomem byla Liga 100, která měla v každém kraji své vedení, jež se podílelo na organizování mnoha a mnoha běžeckých závodů. V časopise „Maraton“, který až do své smrti vydával Ivo Domanský, pak přinášel prakticky kompletní výsledky ze všech běžeckých závodů a časem i něco navíc z běžeckého světa.

Ale zpět ke knize Králové silnice. Čím mě tak moc oslovila, že jsem ji v úvodu tak vynesl do nebes? 

Hledání a nalézání vlastních cest

To bylo to první, co mě zaujalo. Protože Frank Shorter, Bill Rodgers i Alberto Salazar byli hledači vlastních cest, což mně osobně je velmi sympatické, protože jsem to měl a dosud v životě mám (hlavně co se běhu týče) stejně. Navíc jsem přesvědčený, že i když čerpáme základy z prověřených zdrojů, tak šampióny od průměrných běžců či běžkyň odlišuje to, že se vydávají za hranice poznaného a obecně uznávaného. Že jsou to svým způsobem „zlobivé děti“, chcete-li osobnosti, které nejsou ochotné být křečkem v kleci, ale hledají své pole, na němž by byli králi a královnami.

Běžecké hvězdy jsou sice hlavními lákadly, ale prachy se točí jinde

Mnozí z nás berou běh jako miminko, které je čisté a nezkažené, sající mateřské mléko z prsu matky a nemající potřebu starat se o to, kdo ho nasytí, kdo ho oblékne, umyje, zahřeje, takže pokud zrovna neřve, tak se blaženě usmívá na celý svět. Prostě: běž a usmívej se :).

No ale protože světu od nepaměti vládnou peníze, tak by bylo divné, kdyby ty neovládly i svět běhu. Bohužel, pokud jde o běh, sehrála v něm velmi negativní roli snaha zastánců „čistého“ sportu, rozuměj zastánců amatérismu, kterou v socialistickém bloku krásně obešli tím, že běžci byli vojáci, tudíž státní zaměstnanci, takže běhání měli v popisu práce. Ve zbytku světa pak špičkoví běžci běhali za polívku, a to někdy doslova. V tomto ohledu byli Frank Shorter, Bill Rodgers a Alberto Salazar bojovníky za spravedlivé a čisté odměňování pro špičkové běžce.

Rizika běhu

Kdo mě zná trošku víc, ví, že jsem běžecký „bezpečák“. Řekl bych, že to je moje největší know how, snad proto, že mou specializací je odhalování a eliminace pracovních rizik :). Běžecká zranění jsou velmi specifické následky běhu, které pohříchu nejsou způsobeny nezodpovědnými výrobci běžeckých bot, ale hlavně špatným běžeckým stylem, přeceňováním svých fyzických schopností, netrpělivostí, podceňováním regenerace a spánku, a v neposlední řadě nechutí se protahovat a posilovat.

Na knize Králové silnic velmi oceňuji, že se zde čtenář setká snad se všemi běžeckými zraněními, která běžce postihují, a že to, jak vznikají, co je vyvolává, i jejich možné následky je zasazeno vždy do příběhu, což čtenáři (pokud je vnímavý) umožní dát si pět a pět dohromady.

Dvě ukázky z knihy Králové silnice

 „Závod není pro rychlé. Je pro odhodlané a neúprosné, nezlomné, neochvějné a oddané. Chvilku upalovat po silnici a svalit se na zem, to dovede každý trouba. Ale pokračovat, když každý nerv v těle křičí, že toho má dost, překonat únavu, vyčerpání a zoufalství, ignorovat zdravý rozum a jít přímo proti němu; v tom spočívá opravdová velikost. To je známka šampiona“.

Barclayův tréninkový plán z nejstarší knihy o běhání, sepsané v roce 1813 Walterem Thomem:

Závodník by měl vstát v pět hodin ráno a pak:

1. Běžet půl míle do kopce, co nejrychleji.
2. Ujít šest mil středním tempem.
3. V sedm hodin posnídat (krvavé bifteky a skopové kotlety s okoralým chlebem a zvětralým pivem).
4. Ujít šest mil středním tempem.
5. Půl hodiny ležet svlečený v posteli.
6. Ujít čtyři míle.
7. Ve čtyři hodiny odpoledne povečeřet (bifteky, skopové kotlety s chlebem a pivem jako ke snídani).
8. Ihned po večeři uběhnout půl míle, co nejrychleji.
9. Ujít šest mil středním tempem.
10. Odebrat se do postele v osm hodin a nazítří vše opakovat.

Knihu jsem zhltnul za dva dny a rozhodně bych si dal nášup!

Králové silnice, napsal Cameron Stracher, vydalo  a zakoupit jí můžete v nakladatelství Mladá fronta, za cenu 239,- Kč.

Začalo to nevinně, čtyřměsíčním seriálem v Lidových novinách v roce 2002. V roce 2007 pokračovalo prvním vydáním knihy. V roce 2017 druhým vydáním knihy. Takže letos je to již dvacet let, co tréninky této, dnes již ikonické knihy, pomáhají lidem se zvednout z gauče, rozeběhnout se a absolvovat maraton a že jich bylo za těch 2é let pěkných pár tisíc.

Pokud ji ještě nemáte a obstaráte si ji, pak se v úvodu dočtete: Držíte v rukou nové vydání knihy Jak uběhnout maraton za 100 dní. Řada lidí si řekne: Co je to za nesmysl? Uběhnout maraton po 100 dnech tréninku nejde, vždyť je to neskutečná dálka. Ale věřte nám, jde to. Tato kniha vás na tento cíl nejen připraví, dokonce vám pomůže maraton absolvovat ve zdraví a některým i ve vynikajícím čase.

Absolvování maratonu o nás říká nejen to, že jsme schopni absolvovat fascinující vzdálenost 42195 metrů, ale říká o nás také, že jsme schopni podstoupit vnitřní bitvu sami se sebou, se svou pohodlností, leností, se všemi svými pochybami i vytáčkami.

Že jsme schopni prostě vstát, obléknout se a obout do běžeckého a vyrazit na trénink bez ohledu na počasí, únavu a kdoví co ještě, abychom urazili další kousek na cestě ke zdolání maratonu.

Slovo maraton – stejně jako číslovka 100 – mají magickou povahu. Sto dní je také přesně ta doba, kterou jsme schopni „obětovat“ i sebešílenějším nápadům, protože víme, že to není celý život. I když my doufáme, že běhání vás chytí na celý život.

Tato příručka obsahuje mimo jiné i čtyři typy tréninkových plánů: pro ženu od plotny, notorického začátečníka, víkenďáka a sporťáka.

Proč právě pro tyhle skupiny? Upřímně řečeno nevíme, ale pravdou je, že jsme chtěli, aby vážený čtenář či čtenářka i z názvů těchto skupin získali dojem, že maraton je vlastně sranda. Sranda, která však, jako v životě všechno důležité, něco stojí.

Na druhou stranu však to, co jí „obětujete“, získáte mnoha způsoby zpět.

Běhání vám čas, který mu obětujete, mnohonásobně vrátí. Vrátí vám jej v podobě lepší nálady, lepší fyzické kondice, lepšího zdraví, poznání sebe sama, ale třeba i tím, že si během něj vyřešíte řadu problémů, řadu úkolů, s nimiž jste si již dlouho lámali hlavu.

Buď tím, že usoudíte, že jste jim připisovali příliš velkou váhu a že vlastně nejsou až tak důležité, nebo tím,

že vám mimoděk naskočí jejich řešení.

Pokud si nejste jistí, měli byste zkusit zvednout se ze židle, ze sedadla auta nebo z fotelu, protože ten, kdo to nezkusí, nikdy nepozná odpověď…

Tak poběžte s námi a zkuste, co jste schopni za 100 dní dokázat. Nic neriskujete, přinejhorším zjistíte, že jste v životě ztratili už mnohem víc, ale pořád jste tady.

Maraton za 100 dní si můžete objednat s mým osobním věnováním a podpisem na e-shopu Běžecké školy, nebo si jej koupit na jiném knižním e-shopu či v kamenném knihkupectví.

Jak uběhnout maraton za 100 dní má 224 stran, barevné fotografie, flexo šitá vazba, formátu 130×185 mm vám umožní ji tahat všude sebou. Cena 249 Kč.

O téhle knížce jsem slyšel vyprávět neskutečné zkazky. Je to kniha, která doslova a do písmene způsobila revoluci ohledně toho v čem běhat (minimalismus versus maximalismus běžeckých bot), jak běhat, přes špičku či přes patu… Jestli máte rádi běh a ještě jste jí nečetli, tak velmi doporučuji, i když osobně k ní mám mnoho výhrad, ale příběh je to přímo úžasný.

P.S. Tato recenze vznikla v době, kdy kniha vyšla česky a vyšla na veřejnosti již nepřístupné první verzi stránek Běžecké školy. Za tu dobu se běh, vybavení na běh, posunul, existuje mnoho verzí minimalistických bot, ale i mnoho verzí až ultramaximalistických běžeckých bot, takže souboj, kdo z koho stále pokračuje a stojí za to si přečíst, jak a čím to začalo.

Psát nějakou dlouhou recenzi nemá cenu, celá kniha, ať čtete téměř kteroukoliv její stránku, je o prožívání radosti, radosti a uvolnění, přesně o tom, co dává člověku to, když se rozeběhne vstříc neznámu.

Ještě než dám slovo ostatním, které jsem požádal o to, aby se podělili s námi o to, proč právě tahle knížka oslovila je, co v ní nalezli, tak musím říci, že skrze ni jsem si uvědomil opět jedno: když jdu do závodu, že si jej užiju, tak většinou dosáhnu velmi dobrého výsledku. Když jdu do závodu s cílem zase jednou si pořádně zazávodit, tak většinou už kousek po startu ztuhnu! Je to prosté, jakmile neběžím jen pro sám běh, tak se ve mně všechno stáhne, když běžím jen pro sám běh – vše ve mně zpívá. A přesně o tom je knížka Born to Run. 

A tady jsou ani ne tak odpovědi na mou otázku, jako spíše prožitky těch, co už knížku četli ještě dříve než byla přeložena do češtiny.

Petr Švanda

Knížka Born to Run od Christophera McDougalla se mi dostala do rukou v angličtině. Musím říci, že to bylo ze začátku dost těžké čtení, ale po několika stránkách mě knížka zaujala. Zprvu mi to všechno přišlo jako pohádkové vyprávění pro běžce, kde se autor snaží přijít na to, proč v dnešní době tolik běžců trpí na různá zranění. Líbilo se mi, jak autor zasadil do příběhu o indiánském kmeni Tarahumara spoustu vědeckých poznatků o tom, jak a co má vliv na běžecká zranění se zaměřením na moderní běžeckou obuv, ale musel jsem se docela usmát, když v kapitole 23 a 24 zmínil Vibram Five fingers :o) Že by malá americká reklama? :o))) I když jsou pro mě výkony běžců – ultramaratonců, které autor v knize zmiňuje, za hranicí mého chápání (ne v nějakém negativním smyslu, protože jejich výkony opravdu obdivuji), mě přečtení této knížky utvrdilo v přesvědčení, že pohyb – a to nemluvím jen o běhu – je lidskému tělu prospěšný a jak výkony na hranici lidských možností, tak výkony, kterými pouze překonáme vlastní lenost, přinášejí radost – radost z běhu, radost z pohybu a obecně i radost ze života. A o tom pro mě osobně tato kniha je – o hledání radosti v pohybu, v tomto případě z běhu (a že by nejlépe na boso? :o) Už se těším, až si knížku přečtu v českém jazyce – mám ji slíbenou k svátku :o)

Richard Machálek

K přečtení této knihy jsem se dostal na doporučení kyslíkového mága 12HonzaDe a bylo to výborné doporučení! Knihu napsal takový americký Miloš Čermák – novinář zapálený pro běh Christopher McDougall a popisuje v ní začátky ultraběhů v Americe.
Páteří knihy je časová osa od počátků ultra až dodnes. Zaujalo mě, že jeden z ultrazávodů se vyvinul z původně koňského závodu na 50 mil, kdy jednomu z jezdců onemocněl kůň, ale závodu se nechtěl vzdát. Z toho vznikl takzvaný „horseless horse race“, tj. koňský závod bez koně (to mi přijde něco jako pít čaj s rumem bez čaje). Přes popis závodů jako Leadville nebo Badwater, o kterém si i díky skvělému Danovi Orálkovi spousta českých běžců ráda přečte, se postupně dostáváme k jádru knihy – ke skrytému kmenu mexických indiánů Tarahumara (čte se bez „h“). Ti jsou přirozenými vytrvalostními běžci a za nimi se autor knihy vydává, aby jejich způsob života a běhání studoval.
Kořením knihy je několik závodů, kde se setkávají mexičtí běžci s americkou špičkou, tady ale víc prozrazovat nebudu, protože je to vepřová panenka celé knihy a takovou lahůdku vám sežrat nemůžu;-). Další pro mě silnou a inspirující pasáží je popis vytrvaleckých schopností člověka. Ten 50-ti mílový běh, kde teď startují koně i běžci zároveň, dnes kůň vyhraje spíš výjimečně! A od té doby, co jsem si přečetl o tom, že „to“ jde, vyrážím na dlouhé běhy zásadně s cílem „uštvat antilopu“ :-).
Člověk nemusí být hned vrah, aby četl detektivky a stejně tak nemusí být bosoběžec nebo ultras, aby četl Born to Run. Pro mě je to neskutečně pozitivní kniha a ručím vám za to, že vaše běžecké kroky nabije tou správnou energií.

Upozornění: antilopa není součástí balení.

Eduar Kunce

Po přečtení anglického originálu Born To Run jsem hned věděl, že se mi dostalo do ruky něco výjimečného. Nejen, že kniha je napsána velmi poutavou formou a vtáhne člověka do děje, ale také mi přinesla mnoho nových nápadů k zamyšlení a realizaci. Ač jsem již před tím přečetl několik knih o živočišném druhu zvaném „homo sapiens“ (knihy Desmonda Morrise jsou v tomto ohledu velmi inspirativní), myšlenka, že člověk měl během milionů let vývoje evoluční výhodu díky běhu mne překvapila svoji jednoduchostí a utvrdila v tom, že každý se může naučit běhat.
Pod vlivem této knížky jsem i já začal znovu a jinak … z běžeckých bot tlumících každý dopad či nerovnost jsem přešel na jednoduché modely (Five Fingers a bosá noha) a objevil běžcův poklad – již téměř zapomenutou pravdu, že člověk je zrozen k běhu …. každý…. bez výjimky…i vy!

Dana Škorpilová

V sobotu se mi konečně dostala do rukou kniha Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla. A já se začetla. A náramně jsem se bavila! Smála jsem se, pak zas pouštěla slzy dojetí, žasla jsem… ale rozhodně jsem se u jejího čtení nenudila. Já vážně nejsem žádný velký běžec, ale po přečtení téhle knížky jsem si uvědomila, že má každoroční jarní touha „jít se proběhnout“ je vlastně ta nejpřirozenější a nejzákladnější lidská potřeba, potřeba pohybu, potřeba tepla, potřeba dohonit i potřeba utéct, výtrysky bujarého veselí, nadpozemská lehkost, tlukot srdce, klokot horké krve, pot, sladká únava – čistá RADOST!
A tak jsem do toho zase šla… Bez ohledu na výsledky, bez měření časů, bez měření kilometrů, bez měření tepové frekvence. Jen tak. Co na tom, že chvíli jdu a chvíli běžím, co na tom, že když běžím, funím jako lokomotiva, co na tom, že ze mě už „závodní kůň“ asi nikdy nebude. Když se podíváte při běhu na ty „obyčejné“ koníky, ucítíte z nich možná větší radost, než z těch závodních. A o tom to je. Alespoň tedy pro mě.

Jan Hanousek

Na tuhle knížku jsem natrefil úplnou náhodou, když jsem našel jeden zajímavý běžecký citát a hledal jsem, odkud pochází a ejhle – vyskočila mi hromada odkazů vedoucích k jedinému zdroji, který mě nadchnul.
Samozřejmě ta kniha má nejen strhující děj, ale přináší řadu zajímavostí z historie (ultra)dlouhých běhů, příběhy velkých závodů a běžců. Nás Čechy může jen potěšit, že celá kapitola je věnována Emilu Zátopkovi, ale já jsem tuto knihu vnímal primárně jinak. Především jako neuvěřitelný zdroj pozitivní energie, inspirace k běhu a dlouhým běhům.
Paměten dobrých mravů, neprozradím zápletku příběhu, místo toho nabízím můj oblíbený citát z této knížky: „You don’t stop running because you get old, you get old because you stop running!“… Tedy „Nepřestáváš běhat, protože jsi starý… Jsi starý, protože jsi přestal běhat!“

Born to Run od Bruce Springsteena

Všechno už tu jednou bylo

I to, že indiáni kmene Tarahumara jsou vynikající běžci, o čemž se psalo v našem tisku už v době olympiády v Mexiku. Taky se však psalo, že když by měli běžet jen kvůli nějakému času, tak si raději lehnou do stínu Yuky a budou žvýkat cocu. Prostě, že v životě dělají jen to, co je potřeba, co je baví, co jim přináší radost a že volnost je pro ně nadevše. Takže i to je odkaz této vynikající knihy.

Knihu vydalo nakladatelství Mladá Fronta a do vyprodání zásob jí můžete mít za 339,- Kč. Objednat si můžete hned teď, ZDE.

A moc neotálejte, vzhledem k současné situaci ve vydávání nových knih, se může stát, že dotisk se již nevyplatí a nové vydání může stát až dvojnásobek současné ceny.

Nějakou pohádku o Honzovi, jak ke štěstí přišel, zná každý. Každá pohádka v sobě skrývá nějaké poznání a má výchovný aspekt. Pohádka Cestou orla, tak se kniha o běhajícím Honzovi jmenuje, v sobě též skrývá poznání a též má i výchovný aspekt. Taky co byste od píšícího profesora čekali, že jo?

Lama láma

Honza o sobě rád mluví jako o lamě, tím světu o sobě říká, že je pomalý, ale vytrvalý, což bezezbytku prokazuje ve všech příbězích popisujících jeho účasti v různých trailových ultramaratonech.

Honza, kromě toho že je podle sebe lama, je pro mě i láma, tedy člověk s velkou moudrostí, kterou načerpal jak že života svých předků, tak při účasti na opravdu těžkých a dlouhých bězích, hlavně v Severní Americe.

Tu moudrost a zkušenosti, které nabyl, si nenechává pro sebe, ale velmi poutavou a odlehčenou formou, až lidovou, tak jak známe pohádky třeba od Josefa Lady či Boženy Němcové, je vypráví nám.

Honza, ač lama, dokazuje, že nemusíte mít talent na běhání, nemusíte být rychlí jak vítr, úplně postačí být vytrvalí, nenechat se odradit  neúspěchy a můžete být první.

Nejpomalejší vítěz

Honza se totiž stal prvním a zatím jediným Čechem, který dobyl Grand Slam, o němž říká, že je nádhernou mozaikou zcela rozdílných závodů, z nichž nejslavnější je Western States.

Honza jedním dechem dodává, že je sice prvním Čechem, kterému se poštěstilo odběhnou všechny závody Grand Slamu, ale že mu patří i nejpomalejší čas.

Tím jen dokládá to, co jsem napsal výše – můžete být nejpomalejší ze všech, ale přesto vám to nebrání být první.

Nakonec se možná sluší dodat, že Honza začal běhat na základě sázky, že uběhne maraton; a že v době, kdy sázku uzavřel, vážil 104 kilo a neměl vůbec žádné zkušenosti s běháním.

No a má stále ještě jeden nesplněný cíl, uběhnout Spartathlon.

Knihu napsal Jan Hanousek a vydalo ji nakladatelství Stará škola v Borovanech v roce 2021.